Ecclesiastes Cross References - BKR

¹ Slova kazatele syna Davidova, krále v Jeruzalémě. ² Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, a všecko marnost. ³ Jaký užitek má člověk ze všelijaké práce své, kterouž vede pod sluncem? ⁴ Věk pomíjí, a jiný věk nastává, ačkoli země na věky trvá. ⁵ Vychází slunce, i zapadá slunce, a k místu svému chvátá, kdež vychází. ⁶ Jde ku poledni, a obrací se na půlnoci, sem i tam se toče, chodí vítr, a okolky svými navracuje se vítr. ⁷ Všecky řeky jdou do moře, a však se moře nepřeplňuje; do místa, do něhož tekou řeky, navracují se, aby zase odtud vycházely. ⁸ Všecky věci jsou plné zaneprázdnění, aniž může člověk vymluviti; nenasytí se oko hleděním, aniž se naplní ucho slyšením. ⁹ Což bylo, jest to, což býti má; a což se nyní děje, jest to, což se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem. ¹⁰ Jest-liž jaká věc, o níž by říci mohl: Pohleď, toť jest cosi nového? Ano již to bylo před věky, kteříž byli před námi. ¹¹ Není paměti prvních věcí, aniž také potomních, kteréž budou, památka zůstane u těch, jenž potom nastanou. ¹² Já kazatel byl jsem králem nad Izraelem v Jeruzalémě, ¹³ A přiložil jsem mysl svou k tomu, jak bych vyhledati a vystihnouti mohl rozumností svou všecko to, což se děje pod nebem. (Takové bídné zaměstknání dal Bůh synům lidským, aby se jím bědovali.) ¹⁴ Viděl jsem všecky skutky, dějící se pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha. ¹⁵ Což křivého jest, nemůže se zpřímiti, a nedostatkové nemohou sečteni býti. ¹⁶ Protož tak jsem myslil v srdci svém, řka: Aj, já zvelebil jsem a rozšířil moudrost nade všecky, kteříž byli přede mnou v Jeruzalémě, a srdce mé dosáhlo množství moudrosti a umění. ¹⁷ I přiložil jsem mysl svou, abych poznal moudrost a umění, nemoudrost i bláznovství, ale shledal jsem, že i to jest trápení ducha. ¹⁸ Nebo kde jest mnoho moudrosti, tu mnoho hněvu; a kdož rozmnožuje umění, rozmnožuje bolest.

¹⁹ V potu tváři své chléb jísti budeš, dokavadž se nenavrátíš do země, poněvadž jsi z ní vzat. Nebo prach jsi a v prach se navrátíš.

³ Byl pak Adam ve stu a třidcíti letech, když zplodil syna ku podobenství svému a k obrazu svému, a nazval jméno jeho Set. ⁴ I bylo dnů Adamových po zplození Seta osm set let, a plodil syny a dcery. ⁵ A tak bylo všech dnů Adamových, v kterýchž byl živ, devět set a třidceti let, i umřel. ⁶ Set pak byl ve stu a pěti letech, když zplodil Enosa. ⁷ A po zplození Enosa živ byl Set osm set a sedm let, a plodil syny a dcery. ⁸ I bylo všech dnů Setových devět set a dvanácte let, i umřel. ⁹ Byl pak Enos v devadesáti letech, když zplodil Kainana. ¹⁰ A po zplození Kainana živ byl Enos osm set a patnácte let, a plodil syny a dcery. ¹¹ I bylo všech dnů Enosových devět set a pět let, i umřel. ¹² Kainan pak byl v sedmdesáti letech, když zplodil Mahalaleele. ¹³ A po zplození Mahalaleele živ byl Kainan osm set a čtyřidceti let, a plodil syny a dcery. ¹⁴ I bylo všech dnů Kainanových devět set a deset let, i umřel. ¹⁵ Mahalaleel pak byl v šedesáti a pěti letech, když zplodil Járeda. ¹⁶ A po zplození Járeda živ byl Mahalaleel osm set a třidceti let, a plodil syny a dcery. ¹⁷ I bylo všech dnů Mahalaleelových osm set devadesáte a pět let, i umřel. ¹⁸ Járed pak byl ve stu šedesáti a dvou letech, když zplodil Enocha. ¹⁹ A po zplození Enocha živ byl Járed osm set let, a plodil syny a dcery. ²⁰ I bylo všech dnů Járedových devět set šedesáte a dvě létě, i umřel. ²¹ Enoch pak byl v šedesáti a pěti letech, když zplodil Matuzaléma. ²² A chodil Enoch stále s Bohem po zplození Matuzaléma tři sta let, a plodil syny a dcery. ²³ I bylo všech dnů Enochových tři sta šedesáte a pět let. ²⁴ A chodil Enoch stále s Bohem a nebyl více vidín; nebo vzal ho Bůh. ²⁵ Matuzalém pak byl ve stu osmdesáti sedmi letech, když zplodil Lámecha. ²⁶ A po zplození Lámecha živ byl Matuzalém sedm set osmdesáte a dvě létě, a plodil syny a dcery. ²⁷ I bylo všech dnů Matuzalémových devět set šedesáte a devět let, i umřel. ²⁸ Lámech pak byl ve stu osmdesáti a dvou letech, když zplodil syna, ²⁹ Jehož jméno nazval Noé, řka: Tento nám odpočinutí způsobí od díla našeho,od práce rukou našich, kterouž máme s zemí, jížto zlořečil Hospodin. ³⁰ A živ byl Lámech potom, když zplodil Noé, pět set devadesáte a pět let, a plodil syny a dcery. ³¹ I bylo všech dnů Lámechových sedm set sedmdesáte a sedm let, i umřel.

²² Nýbrž dokavadž země trvati bude, setí a žeň, studeno i horko, léto a zima, den také a noc nepřestanou.

²⁰ Réhu také živ byl třidceti a dvě létě, a zplodil Sáruga. ²¹ A po zplození Sáruga živ byl Réhu dvě stě a sedm let; a plodil syny a dcery. ²² Živ pak byl Sárug třidceti let, a zplodil Náchora. ²³ A byl živ Sárug po zplození Náchora dvě stě let; a plodil syny a dcery. ²⁴ Náchor pak živ byl dvadceti a devět let, a zplodil Táre. ²⁵ A živ byl Náchor po zplození Táre sto a devatenácte let; a plodil syny a dcery. ²⁶ Živ pak byl Táre sedmdesáte let, a zplodil Abrama, Náchora a Hárana. ²⁷ Tito jsou pak rodové Táre: Táre zplodil Abrama, Náchora a Hárana; Háran pak zplodil Lota. ²⁸ Umřel pak Háran prvé než Táre otec jeho v zemi narození svého, totiž v Ur Kaldejských. ²⁹ I zpojímali sobě ženy Abram a Náchor; jméno ženy Abramovy Sarai, a jméno ženy Náchorovy Melcha, dcera Háranova, kterýž byl otec Melchy a Jeschy. ³⁰ Byla pak Sarai neplodná, a neměla dětí. ³¹ I vzal Táre Abrama syna svého, a Lota syna Háranova, vnuka svého, a Sarai nevěstu svou, ženu Abrama syna svého, a vyšli spolu z Ur Kaldejských, aby se brali do země Kananejské, a přišli až do Cháran, a bydlili tam. ³² A byli dnové Táre dvě stě a pět let; i umřel Táre v Cháran.

⁹ A tak tito jsou rodové Ezau, otce Idumejských, na hoře Seir. ¹⁰ Tato byla jména synů Ezau: Elifaz, syn Ady, ženy Ezau; Rahuel, syn Bazematy, ženy Ezau. ¹¹ Synové pak Elifazovi byli: Teman, Omar, Sefo, a Gatam a Kenaz. ¹² Tamna pak byla ženina Elifaza, syna Ezau. Ta porodila Elifazovi Amalecha. Ti jsou synové Ady, ženy Ezau. ¹³ Synové pak Rahuelovi tito: Nahat, Zára, Samma a Méza. To byli synové Bazematy, ženy Ezau. ¹⁴ A tito byli synové Olibamy, dcery Anovy, dcery Sebeonovy, ženy Ezau, kteráž porodila Ezauchovi Jehusa, Jheloma a Koré. ¹⁵ Tito všickni byli knížata synů Ezau. Synové Elifaza prvorozeného Ezau: Kníže Teman, kníže Omar, kníže Sefo, kníže Kenaz, ¹⁶ Kníže Koré, kníže Gatam, kníže Amalech. Ta jsou knížata pošlá z Elifaza v zemi Idumejské; ti jsou synové Ady. ¹⁷ Tito pak jsou synové Rahuele, syna Ezau: Kníže Nahat, kníže Zára, kníže Samma, kníže Méza. Ta knížata pošla z Rahuele, v zemi Idumejské; to jsou synové Bazematy, ženy Ezau. ¹⁸ A synové Olibamy, ženy Ezau, tito jsou: Kníže Jehus, kníže Jhelom, kníže Koré. To jsou knížata z Olibamy, dcery Anovy, ženy Ezau. ¹⁹ Tiť jsou synové Ezau, a ta knížata jejich; onť jest Edom.

⁹ Odpověděl Jákob Faraonovi: Dnů let putování mého sto a třidceti let jest; nemnozí a zlí byli dnové let života mého, a nedošli dnů let života otců mých, v nichž živi byli.

⁶ I umřel Jozef a všickni bratří jeho, a všecken ten rod. ⁷ Synové pak Izraelští rozmnožili se a rodili se v hojnosti; a rozhojňovali se, i zsilili se náramně velmi, a naplněna jest jimi země.

¹⁶ A tato jsou jména synů Léví v rodech jejich: Gerson, Kahat a Merari. Let pak života Léví bylo sto třidceti a sedm let. ¹⁷ Synové Gerson: Lebni a Semei po čeledech svých. ¹⁸ A synové Kahat: Amram, Izar, Hebron a Uziel. Let pak života Kahat bylo sto třidceti a tři léta. ¹⁹ A synové Merari: Moholi a Musi. Ty jsou čeledi Léví v rodech svých. ²⁰ Pojal pak Amram ženu Jochebed, tetu svou, sobě za manželku, kterážto porodila mu Arona a Mojžíše. A let života Amramova bylo sto třidceti a sedm let. ²¹ Synové také Izarovi: Chore, Nefega Zechri. ²² A synové Uzielovi: Mizael, Elzafan a Sethri. ²³ Pojal pak Aron Alžbětu, dceru Aminadabovu, sestru Názonovu, sobě za manželku; kterážto porodila jemu Nádaba, Abiu, Eleazara a Itamara. ²⁴ Synové pak Chore: Asser, Elkana a Abiazaf. Ty jsou čeledi Choritských. ²⁵ Eleazar pak syn Aronův vzal jednu ze dcer Putielových sobě za manželku; kteráž mu porodila Fínesa. Ti jsou přední z otců Levítských po čeledech svých. ²⁶ To jest ten Aron a Mojžíš, jimž řekl Hospodin: Vyveďte syny Izraelské z země Egyptské po houfích jejich. ²⁷ Tito jsou, kteříž mluvili Faraonovi, králi Egyptskému, aby vyvedli syny Izraelské z Egypta; toť jest ten Mojžíš a Aron.

¹³ I zastavilo se slunce, a stál měsíc, dokudž nepomstil se lid nad nepřátely svými. Zdali není toho napsáno v knize Upřímého? Tedy stálo slunce u prostřed nebe, a nepospíchalo k západu, jako za jeden celý den. ¹⁴ Nebylo dne takového prvé ani potom, jako když vyslyšel Hospodin hlas člověka; nebo Hospodin bojoval za Izraele.

¹² Aj, učinil jsem vedlé řeči tvé, aj, dalť jsem srdce moudré a rozumné, tak že rovného tobě nebylo před tebou, ani po tobě aby nepovstal rovný tobě. ¹³ K tomu i to, začež jsi nežádal, dal jsem tobě, totiž bohatství a slávu, tak aby nebylo rovného tobě žádného mezi králi po všecky dny tvé.

¹ A tak král Šalomoun byl králem nade vším Izraelem. ² Tato pak byla knížata jeho: Azariáš syn Sádochův knížetem, ³ Elichoref a Achiáš synové Sísovi byli písaři, Jozafat syn Achiludův kancléřem, ⁴ A Banaiáš syn Joiadův nad vojskem, Sádoch pak a Abiatar kněžími, ⁵ A Azariáš syn Nátanův nad úředníky, a Zábud syn Nátanův nejvyšší rada královská, ⁶ A Achisar vládař domu, Adoniram pak syn Abdy nad vybraným lidem. ⁷ Měl také Šalomoun dvanácte vládařů nade vším Izraelem, kteříž opatrovali potravou krále i dům jeho. Každého roku za měsíc jeden každý měl opatrovati krále. ⁸ A tato jsou jména jejich: Syn Chur na hoře Efraim; ⁹ Syn Deker v Makaz a v Salbim, a v Betsemes a v Elon Betchanan; ¹⁰ Syn Chesed v Arubot, jehož bylo Socho i všecka země Chefer; ¹¹ Syn Abinadabův, jehož byly všecky končiny Dor, a měl Tafat dceru Šalomounovu za manželku; ¹² Baana syn Achiludův, jehož byl Tanach a Mageddo, i všecken Betsan, kterýž jest vedlé Sartan pod Jezreelem, od Betsan až do Abelmehula a až za Jekmaam; ¹³ Syn Geber v Rámot Galád, jehož byly vsi Jair, syna Manassesova, kteréž jsou v Galád, jehož byla krajina Argob, kteráž jest v Bázan, šedesáte měst velikých hrazených a závřitých; ¹⁴ Achinadab syn Iddo v Mahanaim; ¹⁵ Achimaas v Neftalím, on také pojal Basemat dceru Šalomounovu za manželku; ¹⁶ Baana syn Chusai v Asser a v Alot; ¹⁷ Jozafat syn Paruach v Izachar; ¹⁸ Semei syn Ela v Beniamin; ¹⁹ Geber syn Uri v zemi Galád, v zemi Seona, krále Amorejského, a Oga krále Bázan; ten sám vládařem jedním představen byl té zemi.

³⁰ Nebo větší byla moudrost Šalomounova, než moudrost všech národů východních, a než všeliká moudrost Egyptských.

³⁰ Nebo větší byla moudrost Šalomounova, než moudrost všech národů východních, a než všeliká moudrost Egyptských. ³¹ Nýbrž moudřejší byl nad všecky lidi, až i nad Etana Ezrachitského, též nad Hémana, a Kalkole i Darda, syny Máchol, a rozneslo se jméno jeho po všech národech vůkol. ³² Složil také tři tisíce přísloví, a písniček jeho bylo tisíc a pět.

⁷ Ješto jsem nechtěla věřiti řečem, až jsem přijela a uzřela očima svýma. Ale aj, není mi praveno ani polovice; převýšil jsi moudrostí a dobrotou pověst tu, kterouž jsem slyšela.

²³ I zveleben jest král Šalomoun nad všecky krále zemské v bohatství a v moudrosti. ²⁴ Pročež všickni obyvatelé země žádostivi byli viděti tvář Šalomounovu, aby slyšeli moudrost jeho, kterouž složil Bůh v srdci jeho.

⁴² Dnů pak, v nichž kraloval Šalomoun v Jeruzalémě nade vším Izraelem, bylo čtyřidceti let. ⁴³ I usnul Šalomoun s otci svými, a pochován jest v městě Davida otce svého. Kraloval pak Roboám syn jeho místo něho.

²⁰ V tom řekl Gézi služebník Elizea muže Božího: Hle, nedopustil pán můj Námanovi Syrskému tomuto, aby dáti měl z ruky své to, což přivezl. Živť jest Hospodin, žeť poběhnu za ním, a vezmu něco od něho.

¹⁰ Protož dej mi moudrost a umění, aťbych vycházeti mohl před lidem tímto i vcházeti. Nebo kdož by mohl souditi tento lid tvůj tak mnohý? ¹¹ Tedy odpověděl Bůh Šalomounovi: Proto že bylo to v srdci tvém, a nežádal jsi bohatství, ani zboží, ani slávy, ani bezživotí těch, jenž tebe nenávidí, aniž jsi také za dlouhý věk žádal, ale žádal jsi sobě moudrosti a umění, abys soudil lid můj, nad nímž jsem tě ustanovil za krále: ¹² Moudrost a umění dáno jest tobě, k čemužť přidám i bohatství a zboží, i slávy, tak že žádný z králů, kteříž byli před tebou, nebyl tobě rovný, aniž bude po tobě takového.

¹² Řekl dále Chíram: Požehnaný Hospodin Bůh Izraelský, kterýž učinil nebe i zemi, a kterýž dal králi Davidovi syna moudrého, umělého, rozumného a opatrného, aby vystavěl dům Hospodinu a dům svůj královský.

²² I zveleben jest král Šalomoun nad všecky krále zemské v bohatství a v moudrosti. ²³ Pročež všickni králové země žádostivi byli viděti tvář Šalomounovu, aby slyšeli moudrost jeho, kterouž složil Bůh v srdci jeho.

³⁰ A kraloval Šalomoun v Jeruzalémě nade vším Izraelem čtyřidceti let.

¹⁷ Tak že nad syny Izraelskými toliko, kteříž bydlili v městech Judských, kraloval Roboám. ¹⁸ A když poslal král Roboám Adurama, kterýž byl nad platy, uházeli ho synové Izraelští kamením až do smrti, čímž král Roboám přinucen byl, aby vsedna na vůz, utekl do Jeruzaléma. ¹⁹ A tak odstoupili synové Izraelští od domu Davidova až do dnešního dne.

⁷ Také žes i proroky postavil, aby hlásali o tobě v Jeruzalémě, řkouce: Král v Judstvu. Nyní tedy uslyší král ty věci. Protož přiď, a poradíme se spolu.

⁶ Aťby oznámil tajemství moudrosti, že dvakrát většího trestání zasloužil jsi. A věz, že se Bůh zapomněl na tebe pro nepravost tvou.

²⁸ Člověku pak řekl: Aj, bázeň Páně jest moudrost, a odstoupiti od zlého rozumnost.

²⁹ (Nebo když on spokojí, kdo znepokojí? A když skryje tvář svou, kdo jej spatří?)Tak celý národ, jako i každého člověka jednostejně,

⁹ Dchnutím Bůh silný dává mráz, až se široké vody zavírají.

¹⁷ Roztahoval-li jsi s ním nebesa trvánlivá, k zrcadlu slitému podobná?

¹⁰ Když jsem jemu uložil úsudek svůj, přistaviv závory a dvéře, ¹¹ I řekl jsem: Až potud vycházeti budeš, a dále nic, tu, pravím, skládati budeš dutí vlnobití svého.

⁴ Vězte, žeť jest oddělil Hospodin sobě milého. Vyslyšíť mne Hospodin, když k němu volati budu.

⁶ Ohromil jsi národy, zatratils bezbožníka, jméno jejich vyhladil jsi na věčné věky.

⁴ Neníť řeči ani slov, kdež by nemohl slyšán býti hlas jejich. ⁵ Po vší zemi rozchází se zpráva jejich, a až do končin okršlku slova jich, slunci pak rozbil stánek na nich. ⁶ Kteréž jako ženich vychází z pokoje svého, veselí se jako udatný rek, cestou běžeti maje.

⁵ Dej mi znáti, Hospodine, konec života mého, a odměření dnů mých jaké jest, abych věděl, jak dlouho trvati mám. ⁶ Aj, na dlaň odměřil jsi mi dnů, a věk můj jest jako nic před tebou, a jistě žeť není než pouhá marnost každý člověk, jakkoli pevně stojící. Sélah.

⁹ Abych činil vůli tvou, Bože můj, líbost mám; nebo zákon tvůj jest u prostřed vnitřností mých.

¹ Přednímu zpěváku z synů Chóre, žalm vyučující.

⁹ Naději v něm skládejte všelikého času, ó lidé, vylévejte před oblíčejem jeho srdce vaše, Bůh útočiště naše. Sélah. ¹⁰ Jistě žeť jsou marnost synové lidští,a synové mocných lživí. Budou-li spolu na váhu vloženi, lehčejší budou nežli marnost.

⁵ A tak abych tobě dobrořečil, pokudž jsem živ, a ve jménu tvém pozdvihoval rukou svých.

⁶ I přicházeli mi na pamět dnové předešlí, a léta dávní.

³⁶ Jednou jsem přisáhl skrze svatost svou, nesklamámť Davidovi, ³⁷ Že símě jeho na věky bude, a trůn jeho jako slunce přede mnou,

⁴⁷ Až dokud, Hospodine? Na věky-liž se skrývati budeš? Tak-liž hořeti bude jako oheň prchlivost tvá? ⁴⁸ Rozpomeniž se na mne, jak kratičký jest věk můj. Zdaliž jsi pak nadarmo stvořil všecky syny lidské?

⁹ Pročež všickni dnové naši v náhle přebíhají pro tvé rozhněvání; k skončení let svých docházíme jako řeč. ¹⁰ Všech dnů let našich jest let sedmdesáte, aneb jest-li kdo silnějšího přirození, osmdesát let, a i to, což nejzdárnějšího v nich, jest práce a bída, a když to pomine, tožť ihned rychle zaletíme.

²⁴ Ztrápilť jest na cestě sílu mou, ukrátil dnů mých, ²⁵ Až jsem řekl: Můj Bože, nebeř mne u prostřed dnů mých; od národu zajisté až do pronárodu jsou léta tvá, ²⁶ I prvé nežlis založil zemi, a dílo rukou svých, nebesa. ²⁷ Onať pominou, ty pak zůstáváš; všecky ty věci jako roucho zvetšejí, jako oděv změníš je, a změněny budou. ²⁸ Ty pak jsi tentýž, a léta tvá nikdy nepřestanou. [ (Psalms 102:29) Synové služebníků tvých bydliti budou, a símě jejich zmocní se před tebou. ]

⁵ Založil zemi na sloupích jejich, tak že se nepohne na věky věků. ⁶ Propastí jako rouchem byl jsi ji přioděl, i nad horami stály vody. ⁷ K žehrání tvému rozběhly se, před hřmotem hromu tvého pospíšily, ⁸ (Vystoupily hory, snížilo se údolí), na místo, kteréž jsi jim založil. ⁹ Meze jsi položil, aby jich nepřestupovaly, ani se navracovaly k přikrývání země.

¹⁹ Učinil měsíc k jistým časům, a slunce zná západ svůj. ²⁰ Uvodíš tmu, a bývá noc, v níž vybíhají všickni živočichové lesní: ²¹ Lvíčata řvoucí po loupeži, aby hledali od Boha silného pokrmu svého. ²² Když slunce vychází, zase shromažďují se, a v doupatech svých se ukládají. ²³ Člověk vychází ku práci své, a k dílu svému až do večera.

²⁵ Jakž jen dí, hned se strhne vítr bouřlivý, a dme vlny mořské.

²⁹ Proměňuje bouři v utišení, tak že umlkne vlnobití jejich.

² Veliké skutky Hospodinovy, a patrné všechněm, kteříž v nich líbost mají;

⁹⁰ Od národu do pronárodu pravda tvá, utvrdil jsi zemi, a tak stojí. ⁹¹ Vedlé úsudků tvých stojí to vše do dnešního dne, všecko to zajisté jsou služebníci tvoji.

⁴ Člověk marnosti podobný jest, dnové jeho jako stín pomíjející.

² Nastavíš-li moudrosti ucha svého, a nakloníš-li srdce svého k opatrnosti; ³ Ovšem, jestliže na rozumnost zavoláš, a na opatrnost zvoláš-li; ⁴ Budeš-li jí hledati jako stříbra, a jako pokladů pilně vyhledávati jí:

⁷ Předně moudrosti, moudrosti nabývej, a za všecko jmění své zjednej rozumnost.

¹ Svémyslný hledá toho, což se jemu líbí, a ve všelijakou věc plete se.

¹⁵ Srdce rozumného dosahuje umění, a ucho moudrých hledá umění.

⁴ Neusiluj, abys zbohatl; od opatrnosti své přestaň. ⁵ K bohatství-liž bys obrátil oči své? Poněvadž v náhle mizí; nebo sobě zdělalo křídla podobná orličím, a zaletuje k nebi.

²⁶ Dej mi, synu můj, srdce své, a oči tvé cest mých ať ostříhají.

²⁰ Propast a zahynutí nebývají nasyceni, tak oči člověka nasytiti se nemohou.

¹⁵ Pijavice má dvě dcery říkající: Dej, dej. Tři věci nebývají nasyceny, anobrž čtyry, kteréž nikdy neřeknou: Dosti: ¹⁶ Peklo a život neplodné, země též nebývá nasycena vodou, a oheň neříká: Dosti.

¹ Slova kazatele syna Davidova, krále v Jeruzalémě.

¹² Já kazatel byl jsem králem nad Izraelem v Jeruzalémě, ¹³ A přiložil jsem mysl svou k tomu, jak bych vyhledati a vystihnouti mohl rozumností svou všecko to, což se děje pod nebem. (Takové bídné zaměstknání dal Bůh synům lidským, aby se jím bědovali.) ¹⁴ Viděl jsem všecky skutky, dějící se pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha.

¹⁷ I přiložil jsem mysl svou, abych poznal moudrost a umění, nemoudrost i bláznovství, ale shledal jsem, že i to jest trápení ducha.

¹⁷ I přiložil jsem mysl svou, abych poznal moudrost a umění, nemoudrost i bláznovství, ale shledal jsem, že i to jest trápení ducha. ¹⁸ Nebo kde jest mnoho moudrosti, tu mnoho hněvu; a kdož rozmnožuje umění, rozmnožuje bolest.

³ Přemyšloval jsem v srdci svém, abych povoloval u víně tělu svému, srdce však své spravuje moudrostí, a přídržel se bláznovství dotud, až bych zkusil, co by lepšího bylo synům lidským, aby činili pod nebem v počtu dnů života svého.

⁹ A tak velikým jsem učiněn, a zrostl jsem nade všecky, kteříž přede mnou byli v Jeruzalémě; nadto moudrost má zůstávala při mně. ¹⁰ A čehožkoli žádaly oči mé, nezbránil jsem jim, aniž jsem zbraňoval srdci svému jakého veselí; srdce mé zajisté veselilo se ze vší práce mé, a to byl podíl můj ze vší práce mé. ¹¹ Ale jakž jsem se ohlédl na všecky skutky své, kteréž činily ruce mé, a na práci úsilně vedenou, a aj, všecko marnost a trápení ducha, a že nic není užitečného pod sluncem.

¹¹ Ale jakž jsem se ohlédl na všecky skutky své, kteréž činily ruce mé, a na práci úsilně vedenou, a aj, všecko marnost a trápení ducha, a že nic není užitečného pod sluncem. ¹² Pročež obrátil jsem se, abych spatřoval moudrost a nemoudrost, i bláznovství. (Nebo co by člověk spravil, chtěje následovati krále? To, což již jiní spravili.)

¹² Pročež obrátil jsem se, abych spatřoval moudrost a nemoudrost, i bláznovství. (Nebo co by člověk spravil, chtěje následovati krále? To, což již jiní spravili.)

¹⁵ Protož jsem řekl v srdci svém: Máliť mi se tak díti, jako se děje bláznu, pročež jsem tedy moudrostí předčil? A tak řekl jsem v srdci svém: I to jest marnost. ¹⁶ Nebo není památka moudrého jako i blázna na věky, proto že to, což nyní jest, ve dnech budoucích všecko v zapomenutí přichází, a že jakož umírá moudrý, tak i blázen. ¹⁷ Pročež mrzí mne tento život; nebo semi nelíbí nic, což se děje pod sluncem, poněvadž všecky věci jsou marnost a trápení ducha.

¹⁹ A kdo ví, bude-li moudrý, či blázen? A však panovati bude nade vší prací mou,kterouž jsem vedl, a v níž jsem moudrý byl pod sluncem. A i to marnost.

²¹ Mnohý zajisté člověk pracuje moudře, uměle a spravedlivě, a však jinému, kterýž nepracoval o tom, nechává toho za podíl jemu, ješto i to jest marnost a bídná věc. ²² Nebo co má člověk ze vší práce své a z kvaltování srdce svého, kteréž snáší pod sluncem, ²³ Poněvadž všickni dnové jeho bolestní, a zaměstknání jeho hněv, tak že ani v noci neodpočívá srdce jeho? A i to marnost.

²⁶ Člověku zajisté, kterýž se líbí jemu, dává moudrost, umění a veselí; hříšníku pak dává trápení, aby shromažďoval a hrnul, čehož by zanechal tomu, kterýž se líbí Bohu. I to také jest marnost a trápení ducha.

⁹ Co tedy má ten, kdo práci vede, z toho, o čemž pracuje? ¹⁰ Viděl jsem zaměstknání, kteréž dal Bůh synům lidským, aby se jím trápili.

¹⁴ Znám, že cožkoli činí Bůh, to trvá na věky; nemůže se k tomu nic přidati, ani od toho co odjíti. A činí to Bůh, aby se báli oblíčeje jeho. ¹⁵ To, což bylo, i nyní jest, a což bude, již bylo; nebo Bůh obnovuje to, což pominulo.

¹⁹ Případnost synů lidských a případnost hovad jest případnost jednostejná. Jakož umírá ono, tak umírá i on, a dýchání jednostejné všickni mají, aniž co napřed má člověk před hovadem; nebo všecko jest marnost.

¹ Opět obrátiv se, i viděl jsem všeliká ssoužení, kteráž se dějí pod sluncem, a aj, slzy křivdu trpících, ješto nemají potěšitele, ani moci k vyjití z ruky těch, kteříž je ssužují, a nemají potěšitele. ² Protož já chválil jsem mrtvé, kteříž již zemřeli, více nežli živé, kteříž jsou živi až po dnes. ³ Nýbrž nad oba tyto šťastnější jest ten, kterýž ještě nebyl, a neviděl skutku zlého, dějícího se pod sluncem.

³ Nýbrž nad oba tyto šťastnější jest ten, kterýž ještě nebyl, a neviděl skutku zlého, dějícího se pod sluncem. ⁴ Nebo spatřil jsem všelikou práci a každé dobré dílo, že jest k závisti jedněch druhým. I to také jest marnost a trápení ducha.

⁴ Nebo spatřil jsem všelikou práci a každé dobré dílo, že jest k závisti jedněch druhým. I to také jest marnost a trápení ducha.

⁷ Opět obrátiv se, viděl jsem jinou marnost pod sluncem: ⁸ Jest samotný někdo, nemaje žádného, ani syna, ani bratra, a však není konce všeliké práci jeho, ani oči jeho nemohou se nasytiti bohatství. Nepomyslí: Komu já pracuji, tak že i životu svému ujímám pohodlí? I to také jest marnost a bídné zaneprázdnění.

¹⁶ Nebývalo konce té vrtkosti všeho lidu, jakž toho, kterýž byl před nimi, takž ani potomci nebudou se těšiti z něho. Protož i to jest marnost a trápení ducha.

¹⁰ Kdo miluje peníze, nenasytí se penězi; a kdo miluje hojnost, nebude míti užitku. I to jest marnost.

¹⁰ Kdo miluje peníze, nenasytí se penězi; a kdo miluje hojnost, nebude míti užitku. I to jest marnost. ¹¹ Kde jest mnoho statku, mnoho bývá i těch, kteříž jedí jej. Jakýž tedy má užitek pán jeho? Jediné, že očima svýma hledí na něj.

¹⁶ A toť jest také přebídná věc, že rovně, jakž přišel, tak odjíti musí. Protož jaký užitek míti bude toho, že pracoval u vítr?

¹⁸ Aj, toť jsem já spatřil, že dobrá a čistá jest věc jísti a píti a užívati pohodlí ze vší práce své, kterouž kdo vede pod sluncem v počtu dnů života svého, kteréž dal jemu Bůh, nebo to jest podíl jeho;

⁹ Lépe jest viděti nežli žádati, ale i to jest marnost a trápení ducha. ¹⁰ Čímžkoli jest, dávno jest tím nazván, a známé bylo, že člověk býti měl, a že se nebude moci souditi s silnějším, nežli jest sám. ¹¹ A poněvadž předsevzetí mnohá rozmnožují marnost, co na tom má člověk? ¹² Nebo kdo ví, co by bylo dobrého člověku v tomto životě, v počtu dnů marného života jeho, kteříž pomíjejí jako stín? Aneb kdo oznámí člověku, co se díti bude po něm pod sluncem?

¹⁰ Neříkej: Čím jest to, že dnové první lepší byli nežli tito? Nebo bys se nemoudře na to vytazoval. ¹¹ Dobrá jest moudrost s statkem, a velmi užitečná těm, kteříž vidí slunce; ¹² Nebo v stínu moudrosti a v stínu stříbra odpočívají. A však přednější jest umění moudrosti, přináší život těm, kdož ji mají. ¹³ Hleď na skutky Boží. Nebo kdo může zpřímiti to, což on zkřivil?

¹⁶ Nebývej příliš spravedlivý, aniž buď příliš moudrý. Proč máš na zkázu přicházeti?

²³ Všeho toho zkusil jsem moudrostí, a řekl jsem: Budu moudrým, ale moudrost vzdálila se ode mne. ²⁴ Což pak vzdálené a velmi hluboké jest, kdož to najíti může?

²⁴ Což pak vzdálené a velmi hluboké jest, kdož to najíti může? ²⁵ Všecko jsem přeběhl myslí svou, abych poznal a vyhledal, i vynalezl moudrost a rozumnost, a abych poznal bezbožnost, bláznovství a nemoudrost i nesmyslnost.

²⁵ Všecko jsem přeběhl myslí svou, abych poznal a vyhledal, i vynalezl moudrost a rozumnost, a abych poznal bezbožnost, bláznovství a nemoudrost i nesmyslnost.

²⁵ Všecko jsem přeběhl myslí svou, abych poznal a vyhledal, i vynalezl moudrost a rozumnost, a abych poznal bezbožnost, bláznovství a nemoudrost i nesmyslnost. ²⁶ I našel jsem věc hořčejší nad smrt, ženu, jejíž srdce tenata, a ruce její okovy. Kdož se líbí Bohu, zachován bývá od ní, ale hříšník bývá od ní jat. ²⁷ Pohleď, to jsem shledal, (praví kazatel), jedno proti druhému stavěje, abych nalezl umění,

⁹ Ve všem tom viděl jsem, přiloživ mysl svou ke všemu tomu, co se děje pod sluncem, že časem panuje člověk nad člověkem k jeho zlému.

¹⁵ A tak chválil jsem veselí, proto že nic nemá lepšího člověk pod sluncem, jediné aby jedl a pil, a veselil se, a že to pozůstává jemu z práce jeho ve dnech života jeho, kteréž dal jemu Bůh pod sluncem. ¹⁶ A ač jsem se vydal srdcem svým na to, abych moudrost vystihnouti mohl, a vyrozuměti bídě, kteráž bývá na zemi, pro kterouž ani ve dne ani v noci nespí, ¹⁷ A však viděl jsem při každém skutku Božím, že nemůže člověk vystihnouti skutku dějícího se pod sluncem. O čež pracuje člověk, vyhledati chtěje, ale nenalézá; nýbrž byť i myslil moudrý, že se doví, nebude moci nic najíti.

³ A toť jest přebídná věc mezi vším tím, což se děje pod sluncem, že případnost jednostejná jest všechněch, ovšem pak že srdce synů lidských plné jest zlého, a že bláznovství přídrží se srdce jejich, pokudž živi jsou, potom pak umírají,

⁵ Nebo živí vědí, že umříti mají, mrtví pak nevědí nic, aniž více mají odplaty, proto že v zapomenutí přišla památka jejich. ⁶ Anobrž i milování jejich, i nenávist jejich, i závist jejich zahynula, a již více nemají dílu na věky v žádné věci, kteráž se děje pod sluncem.

¹³ Také i tuto moudrost viděl jsem pod sluncem, kteráž za velikou byla u mne:

⁵ Jakož ty nevíš, která jest cesta větru, a jak rostou kosti v životě těhotné, tak neznáš díla Božího, kterýž činí všecko.

⁸ A však, by mnoho let živ jsa člověk, ve všech těch veselil by se, tedy rozpomenul-li by se na dny temnosti, jak jich mnoho bude, cožkoli přeběhlo, počte za marnost.

¹⁰ Anobrž odejmi hněv od srdce svého, a odvrať zlost od těla svého; nebo dětinství a mladost jest marnost.

⁸ Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, a všecko marnost.

⁸ Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, a všecko marnost. ⁹ Čím pak byl kazatel moudřejší, tím více vyučoval lid umění, a rozvažoval, zpytoval, i složil množství přísloví. ¹⁰ Snažovaltě se kazatel vyhledati věci nejžádostivější, a napsal, což pravého jest, a slova věrná.

¹² A tak tedy jimi, synu můj, hojně dosti osvícen býti můžeš. Dělání knih mnohých žádného konce není, a čísti mnoho jest zemdlení těla.

¹² A tak tedy jimi, synu můj, hojně dosti osvícen býti můžeš. Dělání knih mnohých žádného konce není, a čísti mnoho jest zemdlení těla. ¹³ Summa všeho, což jsi slyšel: Boha se boj, a přikázaní jeho ostříhej, nebo na tom všecko člověku záleží.

⁷ Ale on ne tak se bude domnívati, ani srdce jeho tak mysliti bude; nebo srdce jeho jest hubiti a pléniti národy mnohé. ⁸ Nebo řekne: Zdaliž knížata má nejsou také i králové? ⁹ Zdaliž jako Charkemis není Chalno? Zdali není jako Arfad Emat? Zdali není jako Damašek Samaří? ¹⁰ Jakož nalezla ruka má království bohů, ješto rytiny jejich byly nad Jeruzalémských a Samařských, ¹¹ Zdaliž jako jsem učinil Samaří a modlám jeho, tak neučiním Jeruzalému a obrazům jeho? ¹² I staneť se, když dokoná Pán všecko dílo své na hoře Sion a v Jeruzalémě, že navštívím ovoce pyšného srdce krále Assyrského, a nádhernost vysokých očí jeho. ¹³ Nebo řekne: V síle ruky své to jsem vykonal, a v moudrosti své; nebo jsem rozumný byl, a odjal jsem meze národů, a poklady jejich jsem vzebral, a strhl jsem dolů, jako mocný, obyvatele. ¹⁴ Anobrž jako hnízdo nalezla ruka má zboží národů, a jako zbírána bývají vejce opuštěná, tak všecku zemi já jsem sebral, aniž byl, kdo by křídlem hnul, aneb otevřel ústa a siptěl.

⁴ Každé údolí ať jest vyvýšeno, a všeliká hora i pahrbek ať jest snížen; což jest křivého, ať jest přímé, a místa nerovná ať jsou rovinou.

²² Nechať přistoupí, a nechť nám oznámí to, což se státi má. Věci prvé stalé oznamte, abychom povážili v srdci svém, a poznali cíl jejich, aneb aspoň co jest budoucího, povězte nám. ²³ Oznamte, co se budoucně státi má, a poznáme, že bohové jste. Pakli, učiňte něco dobrého neb zlého, abychom se děsili, když bychom to viděli spolu. ²⁴ Aj, vy naprosto nic nejste, a dílo vaše tolikéž nic není; protož ohavnýť jest, kdo vás zvoluje. ²⁵ Vzbudím od půlnoci, ten přitáhne, od východu slunce, ten svolá ve jménu mém, a oboří se na knížata jako na bláto, a pošlapá je jako hrnčíř hlinu. ²⁶ Kdo oznámí od počátku, abychom věděli, aneb od starodávna, abychom řekli: Práv jest? Naprosto žádného není, kdo by oznámil, aniž jest kdo, ješto by se dal slyšeti, aneb ješto by slyšel řeči vaše.

⁹ Aj, prvnější věci přišly, a i nové předpovídaje, dříve než se začnou, dám o nich slyšeti vám.

¹⁹ Aj, já učiním věc novou, a tudíž se zjeví. Zdaliž o tom nezvíte? Nadto způsobím na poušti cestu, a na pustinách řeky.

² Proč vynakládáte peníze ne za chléb, a práci svou za to, což nenasycuje? Poslechněte mne raději, a jezte to, což jest dobrého, a nechť se kochá v tuku duše vaše.

¹ Duch Panovníka Hospodina jest nade mnou, proto že pomazal mne Hospodin, abych kázal evangelium tichým. Poslal mne, abych uvázal rány skroušených srdcem, abych vyhlásil jatým svobodu, a vězňům otevření žaláře,

¹⁴ Kterýž říká: Vystavím sobě dům veliký a paláce prostranné, kterýž prolamuje sobě okna, a tafluje cedrovím, a maluje barvou.

²² Dokudž se toulati budeš, ó dcero zpurná? Neboť učiní Hospodin novou věc na zemi: Žena bude vůkol obcházeti muže.

²⁰ Takto praví Hospodin: Jestliže budete moci zrušiti smlouvu mou se dnem, a smlouvu mou s nocí, aby nebývalo dne ani noci časem svým:

³⁷ Kdo jest, ješto když řekl, stalo se něco, a Pán nepřikázal?

¹⁰ Takto praví Panovník Hospodin: I stane se v ten den, že vstoupí mnohé věci na srdce tvé, a budeš mysliti myšlení zlé. ¹¹ A díš: Potáhnu na zemi, v níž jsou vsi, přitáhnu na ty, jenž pokoje užívají, bydlíce bezpečně, na všecky, kteříž bydlejí beze všech zdí, a nemají žádné závory ani bran,

³⁰ V touž hodinu řeč ta naplnila se při Nabuchodonozorovi. Nebo z spolku lidí vyvržen byl, a bylinu jako vůl jedl, a rosou nebeskou tělo jeho smáčíno bylo, až na něm vlasy zrostly jako peří orličí, a nehty jeho jako pazoury ptačí.

³⁵

⁴ Ale Hospodin vzbudil vítr veliký na moři. I stala se bouře veliká na moři, až se domnívali, že se lodí ztroskoce.

² Vstaň, jdi do Ninive města toho velikého, a kaž proti němu to, což já poroučím tobě.

¹³ Aj, zdaliž to není od Hospodina zástupů, že, o čemž pracují lidé a národové až do ustání nadarmo, oheň zkazí.

¹⁸ Co prospívá rytina, že ji vyryl řemeslník její? Slitina i učitel lži, že doufá učinitel v účinek svůj, dělaje modly němé?

¹¹ Slunce a měsíc v obydlí svém zastavil se, při světle střely tvé létaly, při blesku stkvoucí kopí tvé.

⁵ Otcové vaši kde jsou? A proroci ti zdali na věky živi jsou?

⁶ Blahoslavení, kteříž lačnějí a žíznějí spravedlnosti, nebo oni nasyceni budou.

¹² Radujte se a veselte se, nebo odplata vaše hojná jest v nebesích. Takť zajisté protivili se prorokům, kteříž byli před vámi.

²⁷ A kdo z vás pečlivě mysle, může přidati ku postavě své loket jeden?

²⁴ A protož každého, kdož slyší slova má tato a zachovává je, připodobním muži moudrému, kterýž ustavěl dům svůj na skále.

²⁷ I spadl příval, a přišly řeky, a váli větrové, a obořili se na ten dům, i padl, a byl pád jeho veliký.

²⁸ Pojdtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám.

²⁶ Nebo co jest platno člověku, by pak všecken svět získal, a své duši uškodil? Aneb kterou dá člověk odměnu za duši svou?

³⁰ A říkáte: Kdybychom byli za dnů otců našich, nebyli bychom účastníci jejich ve krvi proroků. ³¹ Protož osvědčujete sami proti sobě, že jste synové těch, kteříž proroky zmordovali. ³² I vy také naplňte míru otců svých.

³⁵ Nebe a země pominou, ale slova má nepominou.

³⁶ Nebo co prospěje člověku, by všecken svět získal, a své duši škodu učinil? ³⁷ Aneb jakou dá člověk odměnu za duši svou?

²⁶ A jakož se dálo za dnů Noé, tak bude i za dnů Syna člověka. ²⁷ Jedli, pili, ženili se, vdávaly se až do toho dne, v kterémžto Noé všel do korábu; i přišla potopa, a zahladila všecky. ²⁸ A též podobně, jako se stalo ve dnech Lotových: Jedli, pili, kupovali, prodávali, štěpovali, stavěli. ²⁹ Ale dne toho, když vyšel Lot z Sodomy, pršel oheň s sirou s nebe, a zahladil všecky. ³⁰ Takť nápodobně bude v ten den, když se Syn člověka zjeví.

⁸ Vítr kde chce věje, a hlas jeho slyšíš, ale nevíš, odkud přichází, a kam jde. Takť jest každý, kdož se z Ducha narodil.

²⁷ Pracujte ne o pokrm, kterýž hyne, ale o ten pokrm, kterýž zůstává k životu věčnému, kterýž Syn člověka dá vám. Nebo tohoť jest potvrdil Bůh Otec.

⁵¹ Tvrdošijní a neobřezaného srdce i uší, vy jste se vždycky Duchu svatému protivili, jakož otcové vaši, takž i vy.

¹³ A když počal vítr víti od poledne, majíce za to, že se budou umíněnou cestou držeti, i nahodilo se jim, že jeli blízko Kréty. ¹⁴ Po neveliké pak chvíli zdvihl se proti nim vítr bouřlivý půlnoční, kterýž slove Euroklydon. ¹⁵ A když lodí zachvácena byla a nemohla odolati proti větru, pustivše ji po větru, tak jsme se vezli.

²⁰ Marnosti zajisté poddáno jest stvoření, nechtě, ale pro toho, kterýž je poddal,

²² Nebo víme, že všecko stvoření spolu lká a spolu ku porodu pracuje až posavad, ²³ A netoliko ono, ale i my, prvotiny Ducha mající, i myť také sami v sobě lkáme, zvolení synů Božích očekávajíce, a tak vykoupení těla našeho.

¹⁸ Žádný sám sebe nesvoď. Zdá-li se komu z vás, že jest moudrý na tomto světě, budiž bláznem, aby byl učiněn moudrým. ¹⁹ Moudrost zajisté světa tohoto bláznovství jest u Boha. Nebo psáno jest: Kterýž zlapá moudré v chytrosti jejich. ²⁰ A opět: Znáť Pán přemyšlování moudrých, že jsou marná.

¹⁴ Vy zajisté, bratří, následovníci učiněni jste církví Božích, kteréž jsou v Židovstvu, v Kristu Ježíši; neb jste takovéž věci i vy trpěli od vašeho pokolení, jako i oni od Židů. ¹⁵ Kteříž jsou i Pána Ježíše zabili, i své vlastní proroky, a nás vyhnali, a Bohu se nelíbí, a všem lidem jsou odporní, ¹⁶ Nedopouštějíce nám mluviti pohanům, k tomu aby spaseni byli, aby tak vždy doplňovali hříchy své. Nebo vylit jest na ně hněv Boží konečný.

²¹ Všeho zkuste; což dobrého jest, toho se držte.

¹⁵ O tom přemyšluj, v tom buď ustavičně, aby prospěch tvůj zjevný byl všechněm.

⁸ Jakož zajisté Jannes a Jambres zprotivili se Mojžíšovi, tak i tito protiví se pravdě, lidé na mysli porušení a při víře spletení.

¹⁴ Ale dokonalých jest hrubý pokrm, totiž těch, kteříž pro zvyklost mají smysly způsobné k rozeznání dobrého i zlého.

¹³ Kdo jest moudrý a umělý mezi vámi? Ukažiž dobrým obcováním skutky své v krotké moudrosti. ¹⁴ Pakliť máte mezi sebou hořkou závist a zdráždění v srdci svém, nechlubte se a neklamejte proti pravdě. ¹⁵ Neníť zajisté ta moudrost shůry sstupující, ale jest zemská, hovadná a ďábelská. ¹⁶ Nebo kdežť jest závist a rozdráždění, tu jest roztržka a všeliké dílo zlé. ¹⁷ Ale moudrost, kteráž jest shůry, nejprve zajisté jest čistotná, potom pokojná, mírná, povolná, plná milosrdenství a ovoce dobrého, bez rozsuzování a bez pokrytství.

¹ Bývali pak i falešní proroci v lidu, jakož i mezi vámi budou falešní učitelé, kteříž chytře uvedou sekty zatracení, i toho Pána, kterýž je vykoupil, zapírajíce, uvodíce na sebe rychlé zahynutí.

⁵ I onomu prvnímu světu neodpustil, ale sama osmého Noé, kazatele spravedlnosti, zachoval, když potopu na svět bezbožníků uvedl.

¹⁰ Přijdeť zajisté den Páně, jako zloděj v noci, v kterémžto nebesa jako v prudkosti vichru pominou, a živlové pálivostí ohně rozplynou se, země pak i ty věci, kteréž jsou na ní, vypáleny budou. ¹¹ Poněvadž tedy to všecko má se rozplynouti, jací pak vy býti máte v svatých obcováních a v zbožnosti, ¹² Očekávajíce a chvátajíce ku příští dne Božího, v němžto nebesa, hoříce, rozpustí se, a živlové pálivostí ohně rozplynou se? ¹³ Nového pak nebe a nové země podle zaslíbení jeho čekáme, v kterýchžto spravedlnost přebývá.

¹⁶ Nebudouť lačněti ani žízniti více, a nebude bíti na ně slunce, ani žádné horko. ¹⁷ Nebo Beránek, kterýž jest uprostřed trůnu, pásti je bude, a dovedeť je k živým studnicím vod, a setře Bůh všelikou slzu s očí jejich.

¹ Potom viděl jsem nebe nové a zemi novou. Nebo první nebe a první země byla pominula, a moře již nebylo.

⁵ I řekl ten, kterýž seděl na trůnu: Aj, nové činím všecko. I řekl mi: Napiš to. Neboť jsou tato slova věrná a pravá.