Job 38 Cross References - BKR

¹ Tedy odpověděl Hospodin Jobovi z vichru, a řekl: ² Kdož jest to, jenž zatemňuje radu řečmi neumělými? ³ Přepaš nyní jako muž bedra svá, a nač se tebe tázati budu, oznam mi. ⁴ Kdes byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, jestliže máš rozum. ⁵ Kdo rozměřil ji, víš-li? Aneb kdo vztáhl pravidlo na ni? ⁶ Na čem podstavkové její upevněni jsou? Aneb kdo založil úhelný kámen její, ⁷ Když prozpěvovaly spolu hvězdy jitřní, a plésali všickni synové Boží? ⁸ Aneb kdo zavřel jako dveřmi moře, když vyšlo z života, a zjevilo se? ⁹ Když jsem mu položil oblak za oděv, a mrákotu místo plének jeho, ¹⁰ Když jsem jemu uložil úsudek svůj, přistaviv závory a dvéře, ¹¹ I řekl jsem: Až potud vycházeti budeš, a dále nic, tu, pravím, skládati budeš dutí vlnobití svého. ¹² Zdaž jsi kdy za dnů svých rozkázal jitru? Ukázal-lis záři jitřní místo její, ¹³ Aby uchvacovala kraje země, a bezbožní aby z ní vymítáni byli? ¹⁴ Tak aby proměnu přijímala jako vosk pečetní, oni pak aby nedlouho stáli jako roucho, ¹⁵ A aby bezbožným zbraňováno bylo světla jejich, a rámě vyvýšené zlámáno bylo? ¹⁶ Přišel-lis až k hlubinám mořským? A u vnitřnosti propasti chodil-lis? ¹⁷ Jsou-li tobě zjeveny brány smrti? A brány stínu smrti viděl-lis? ¹⁸ Shlédl-lis širokosti země? Oznam, jestliže ji znáš všecku. ¹⁹ Která jest cesta k obydlí světla, a které místo temností, ²⁰ Že bys je pojal v meze jeho, poněvadž bys srozumíval stezkám domu jeho? ²¹ Věděl-lis tehdáž, že jsi měl se naroditi, a počet dnů tvých jak veliký býti má? ²² Přišel-lis až ku pokladům sněhu? A poklady krupobití viděl-lis, ²³ Kteréž chovám k času ssoužení, ke dni bitvy a boje? ²⁴ Kterými se cestami rozděluje světlo, kteréž rozhání východní vítr po zemi? ²⁵ Kdo rozdělil povodní tok, a cestu blýskání hromovému, ²⁶ Tak aby pršel déšť i na tu zemi, kdež není lidí, na poušť, kdež není člověka, ²⁷ Aby zapájel místa planá a pustá, a k zrůstu přivodil trávu mladistvou? ²⁸ Má-liž déšť otce? A kdo plodí krůpěje rosy? ²⁹ Z čího života vychází mráz? A jíní nebeské kdo plodí? ³⁰ Až i vody jako v kámen se proměňují, a svrchek propasti zamrzá. ³¹ Zdali zavázati můžeš rozkoše Kuřátek, aneb stahování Orionovo rozvázati? ³² Můžeš-li vyvoditi hvězdy polední v čas jistý, aneb Arktura s syny jeho povedeš-li? ³³ Znáš-li řád nebes? Můžeš-li spravovati panování jejich na zemi? ³⁴ Můžeš-li pozdvihnouti k oblaku hlasu svého, aby hojnost vod přikryla tebe? ³⁵ Ty-liž vypustíš blýskání, aby vycházela? Zdaliž řeknou tobě: Aj teď jsme? ³⁶ Kdo složil u vnitřnostech lidských moudrost? Aneb kdo dal rozumu stižitelnost? ³⁷ Kdo vypravovati bude o nebesích moudře? A láhvice nebeské kdo nastrojuje, ³⁸ Aby svlažená země zase stuhnouti mohla, a hrudy se v hromadě držely? ³⁹ Honíš-liž ty lvu loupež? A hltavost lvíčat naplňuješ-liž, ⁴⁰ Když se stulují v peleších svých, ustavičně z skrýší čihajíce? ⁴¹ Kdo připravuje krkavci pokrm jeho, když mladí jeho k Bohu silnému volají, a toulají se sem i tam pro nedostatek pokrmu?

¹ Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. ² Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastí, a Duch Boží vznášel se nad vodami. ³ I řekl Bůh: Buď světlo! I bylo světlo. ⁴ A viděl Bůh světlo, že bylo dobré; i oddělil Bůh světlo od tmy. ⁵ A nazval Bůh světlo dnem, a tmu nazval nocí. I byl večer a bylo jitro, den první.

⁹ Řekl také Bůh: Shromažďte se vody, kteréž jsou pod nebem, v místo jedno, a ukaž se místo suché! A stalo se tak.

⁹ Řekl také Bůh: Shromažďte se vody, kteréž jsou pod nebem, v místo jedno, a ukaž se místo suché! A stalo se tak. ¹⁰ I nazval Bůh místo suché zemí, shromáždění pak vod nazval mořem. A viděl Bůh, že to bylo dobré.

¹⁴ Opět řekl Bůh: Buďte světla na obloze nebeské, aby oddělovala den od noci, a byla na znamení a rozměření časů, dnů a let. ¹⁵ A aby svítila na obloze nebeské, a osvěcovala zemi. A stalo se tak. ¹⁶ I učinil Bůh dvě světla veliká, světlo větší, aby správu drželo nade dnem, a světlo menší, aby správu drželo nad nocí; též i hvězdy.

¹⁶ I učinil Bůh dvě světla veliká, světlo větší, aby správu drželo nade dnem, a světlo menší, aby správu drželo nad nocí; též i hvězdy. ¹⁷ A postavil je Bůh na obloze nebeské, aby osvěcovala zemi; ¹⁸ A aby správu držela nade dnem a nocí, a oddělovala světlo od tmy. A viděl Bůh, že to bylo dobré.

¹ Rozpomenul se pak Bůh na Noé, i všecky živočichy a všecka hovada, kteráž byla s ním v korábu; pročež uvedl Bůh vítr na zemi, i zastavily se vody.

²² Nýbrž dokavadž země trvati bude, setí a žeň, studeno i horko, léto a zima, den také a noc nepřestanou.

¹⁵ Že se rozpomenu na smlouvu svou, kteráž jest mezi mnou a mezi vámi a mezi všelikou duší živou v každém těle; a nebudou více vody ku potopě, aby zahladily všeliké tělo.

¹⁹ A bylo pomezí Kananejských od Sidonu, když jdeš k Gerar až do Gázy; a odtud když jdeš k Sodomě a Gomoře, a Adama a Seboim až do Lázy.

⁵ I vyvedl jej ven a řekl: Vzhlédniž nyní k nebi, a sečti hvězdy, budeš-li je však moci sčísti? Řekl mu ještě: Tak bude símě tvé.

¹⁷ A odvedeno jest pole Efronovo, kteréž bylo v Machpelah, proti Mamre, pole a jeskyně na něm, a všecko stromoví, což ho na tom poli i na všech mezech jeho vůkol,

²⁸ Dejž tobě Bůh z rosy nebeské, a z tučnosti zemské, i hojnost obilé a vína.

³⁹ Tedy odpověděl Izák otec jeho, a řekl k němu: Aj, v tučnostech země bude bydlení tvé a v rose nebeské s hůry;

⁹ Lvíče Juda, z loupeže, synu můj, vrátil jsi se; schýliv se, ležel jako lev a jako lvice; kdo zbudí ho?

¹⁸ Aj, já dštíti budu zítra v tentýž čas krupobitím těžkým náramně, jakéhož nebylo v Egyptě od toho dne, jakž založen jest, až do tohoto času.

²³ Tedy vztáhl Mojžíš hůl svou k nebi, a Hospodin vydal hřímání a krupobití. I sstoupil oheň na zem, a dštil Hospodin krupobitím na zemi Egyptskou. ²⁴ I bylo krupobití a oheň smíšený s krupobitím těžký velmi, jakéhož nebylo nikdy ve vší zemi Egyptské, jakž v ní bydliti lidé začali.

²⁴ I bylo krupobití a oheň smíšený s krupobitím těžký velmi, jakéhož nebylo nikdy ve vší zemi Egyptské, jakž v ní bydliti lidé začali. ²⁵ I ztloukly kroupy po vší zemi Egyptské, cožkoli bylo na poli od člověka až do hovada; všecku také bylinu polní potloukly kroupy, i všecko stromoví na poli zpřerážely.

²⁹ I řekl jemu Mojžíš: Když vyjdu ven z města, rozprostru ruce své k Hospodinu, a hřímání přestane, i krupobití více nebude, abys poznal, že Hospodinova jest země.

²¹ I řekl Hospodin Mojžíšovi: Vztáhni ruku svou k nebi, a bude tma na zemi Egyptské, a makati ji budou. ²² I vztáhl Mojžíš ruku svou k nebi, a byla tma přehustá po vší zemi Egyptské za tři dni. ²³ Aniž viděl jeden druhého, a aniž kdo vstal z místa svého za tři dni; ale synové Izraelští všickni měli světlo v příbytcích svých.

¹¹ Takto jej pak jísti budete: Bedra svá přepásaná míti budete, obuv svou na nohách svých a hůl svou v ruce své, a jísti budete s chvátáním; nebo Jití jest Hospodinovo.

²⁷ I vztáhl Mojžíš ruku svou na moře, a navrátilo se moře ráno k moci své, a Egyptští utíkali proti němu; a vrazil Hospodin Egyptské do prostřed moře.

¹⁶ I stalo se dne třetího, když bylo ráno, že bylo hřímání s blýskáním a oblak hustý na té hoře, zvuk také trouby velmi tuhý, až se zhrozil všecken lid, kterýž byl v ležení. ¹⁷ Tedy Mojžíš vyvedl lid z ležení vstříc Bohu; a lid stál dole pod horou. ¹⁸ Hora pak Sinai všecka se kouřila, proto že sstoupil na ni Hospodin v ohni, a vystupoval dým její jako dým z vápenice, a třásla se všecka hora velmi hrubě. ¹⁹ Zvuk také trouby více se rozmáhal, a silil se náramně. Mojžíš mluvil, a Bůh mu odpovídal hlasem.

¹⁸ Zděláš pak desky k příbytku, dvadceti desk k straně polední, k větru polednímu. ¹⁹ (A čtyřidceti podstavků stříbrných uděláš pod dvadceti desk; dva podstavky pod jednu dsku ke dvěma čepům jejím, a dva podstavky pod dsku druhou pro dva čepy její.) ²⁰ Na druhé pak straně příbytku k straně půlnoční dvadceti desk, ²¹ A čtyřidceti podstavků jejich stříbrných; dva podstavky pod jednu dsku a dva podstavky pod dsku druhou. ²² Na straně také příbytku k západu šest uděláš desk. ²³ A dvě dsky uděláš v obou dvou úhlech příbytku; ²⁴ Kteréž budou spojené pozpodu, a tolikéž spojené svrchu k jednomu kruhu; tak bude při dvou těch, ve dvou úhlech budou. ²⁵ A tak bude osm desk, a podstavkové jejich stříbrní, šestnácte podstavků; dva podstavkové pod dskou jednou a dva podstavkové pod dskou druhou.

³ A naplnil jsem ho duchem Božím, moudrostí a rozumností, i uměním všelijakého řemesla,

¹ Tedy dělal Bezeleel a Aholiab i všeliký muž vtipný, jimž dal Hospodin moudrost a rozumnost, aby uměli dělati všeliké dílo k službě svatyně, všecko, což přikázal Hospodin. ² Povolal pak Mojžíš Bezeleele a Aholiaba i každého muže vtipného, v jehož srdce dal Hospodin moudrost, každého také, kohož ponoukalo srdce jeho, aby přistoupil ku práci díla toho.

² Protož sstoupiv oheň od Hospodina, spálil je; a zemřeli tu před Hospodinem.

¹ I stalo se, že lid ztěžoval a stýskal sobě, cožse nelíbilo Hospodinu. Protož, slyše to Hospodin, rozhněval se náramně, a roznítil se proti nim oheň Hospodinův, a spálil zadní díl vojska.

³⁵ Vyšel také oheň od Hospodina, a spálil těch dvě stě a padesáte mužů, kteříž kadili.

²⁴ Aj, lid jakožto silný lev povstane, a jakožto lvíče vzchopí se; nepoloží se, dokudž by nejedl loupeže, a dokudž by nevypil krve zbitých.

⁹ Složil se a ležel jako lvíče, a jako lev zůřivý; kdo jej zbudí? Kdo by požehnání dával tobě, požehnaný bude, a kdožť by zlořečil, bude zlořečený.

¹¹ Tedy přistoupili jste, a stáli jste pod horou; (hora pak ta hořela ohněm až do samého nebe, a byly na ní tmy, oblak a mrákota.) ¹² I mluvil k vám Hospodin z prostředku ohně. Hlas slov slyšeli jste, ale obrazu žádného jste neviděli kromě hlasu,

¹⁹ Ani pozdvihuj očí svých k nebi, abys, vida slunce a měsíc, i hvězdy se vším zástupem nebeským a ponuknut jsa, klaněl bys se jim a sloužil bys jim, ješto ty věci oddal Hospodin Bůh tvůj všechněm lidem pode vším nebem,

²² Ta slova mluvil Hospodin ke všemu shromáždění vašemu na hoře z prostředku ohně, oblaku a mrákoty, hlasem velikým, a nepřidal nic více, a napsal je na dvou dskách kamenných, kteréž mně dal. ²³ Vy pak když jste uslyšeli hlas z prostředku tmy, (nebo hora ohněm hořela), přistoupili jste ke mně všickni vůdcové pokolení vašich a starší vaši, ²⁴ A řekli jste: Ej, ukázal nám Hospodin Bůh náš slávu svou a velikost svou, a slyšeli jsme hlas jeho z prostředku ohně; dnešního dne viděli jsme, že Bůh mluvil s člověkem, a on živ zůstal.

¹³ O Jozefovi pak řekl: Požehnaná země jeho od Hospodina pro nejlepší věci nebeské, pro rosu a vrchoviště zespod se prýštící,

²⁸ Aby sám bezpečně bydlil Izrael, rodina Jákobova, a to v zemi obilím a vínem oplývající, jehož nebesa také i rosu vydávati budou.

¹¹ I stalo se, když utíkali před tváří Izraele, sstupujíce do Betoron, že Hospodin metal na ně kamení veliké s nebe, až k Azeku, a mřeli. Více jich zemřelo od krupobití kamenného, než jich pobili synové Izraelští mečem.

⁸ Nuzného vyzdvihuje z prachu, a z hnoje vyvyšuje chudého, aby je posadil s knížaty, a stolici slávy dědičně jim dal; nebo Hospodinovy jsou stěžeje země, na nichž založil okršlek.

¹⁷ Zdaliž není dnes žeň pšeničná? Volati budu k Hospodinu, i vydá hřímání a déšť, tak že poznati a viděti musíte, jak jest to velmi zlá věc, kteréž jste se dopustili před očima Hospodinovýma, žádavše sobě krále. ¹⁸ Protož volal Samuel k Hospodinu, a vydal Hospodin hřímání a déšť v ten den. I bál se všecken lid Hospodina velmi i Samuele.

¹⁸ Protož volal Samuel k Hospodinu, a vydal Hospodin hřímání a déšť v ten den. I bál se všecken lid Hospodina velmi i Samuele.

¹² Tedy řekl Saul: Slyš nyní, synu Achitobův. Kterýž odpověděl: Ej, pane můj.

²¹ Ó hory Gelboe, ani rosa, ani déšť nespadej na vás, ani tu buď pole úrodné; nebo tam jest povržen štít udatných, štít Saulův, jako by nebyl pomazán olejem.

¹ Tedy Eliáš Tesbitský, obyvatel Galádský, mluvil k Achabovi: Živť jest Hospodin Bůh Izraelský, před jehož oblíčejem stojím, že nebude těchto let rosy ani deště, jediné vedlé řeči mé.

⁴⁶ Ruka pak Hospodinova byla s Eliášem, tak že přepásav bedra svá, běžel před Achabem, až přišel do Jezreel.

¹¹ Řekl Bůh: Vyjdi a stůj na hoře před Hospodinem. A aj, Hospodin šel tudy, a vítr veliký a silný, podvracující hory a rozrážející skály před Hospodinem, ale nebyl v tom větru Hospodin. Za tím pak větrem země třesení, ale nebyl v tom třesení Hospodin.

¹⁰ Odpovídaje Eliáš, řekl padesátníku: Jestliže jsem muž Boží, nechť sstoupí oheň s nebe, a sžíře tě i tvých padesát. A tak sstoupil oheň s nebe, a sežral jej i padesát jeho.

¹⁴ Aj, oheň sstoupiv s nebe, sežral dva první padesátníky s padesáti jejich, ale nyní nechť jest drahá duše má před očima tvýma.

¹ Stalo se potom, když měl již vzíti Hospodin Eliáše u vichru do nebe, že vyšel Eliáš s Elizeem z Galgala.

¹¹ Takž stalo se, že když předce jdouce, rozmlouvali, aj, vůz ohnivý a koni ohniví rozdělili je na různo. I vstoupil Eliáš u vichru do nebe.

¹⁸ A když nepřátelé táhli k němu, modlil se Elizeus Hospodinu a řekl: Poraz, prosím, národ tento slepotou. I porazil je slepotou vedlé řeči Elizeovy.

⁵ Složil také kněží, kteréž byli ustanovili králové Judští, aby kadívali na výsostech v městech Judských a vůkol Jeruzaléma; takž podobně i ty, kteříž kadívali Bálovi, slunci, měsíci a planétám, i všemu vojsku nebeskému.

¹¹ I prozpěvovali jedni po druhých, chválíce a oslavujíce Hospodina, nebo dobrý jest, a že na věky trvá milosrdenství jeho nad Izraelem. Všecken také lid prokřikoval hlasem velikým, chválíce Hospodina, proto že založen byl dům Hospodinův. ¹² Mnozí pak z kněží a z Levítů i z knížat čeledí otcovských, starci, kteříž byli viděli prvnější dům, když zakládali tento dům před očima jejich, plakali hlasem velikým. Mnozí nazpět prokřikovali s radostí hlasem velikým,

⁶ Jednoho pak dne, když přišli synové Boží, aby se postavili před Hospodinem, přišel také i Satan mezi ně.

²² V tom ve všem nezhřešil Job, a nepřivlastnil Bohu nic nemoudrého.

¹ I stalo se opět jednoho dne, že když přišli synové Boží, aby se postavili před Hospodinem, přišel také i Satan mezi ně, aby se postavil před Hospodinem.

⁶ Tedy řekl Hospodin Satanovi: Aj, v moci tvé buď, a však zachovej ho při životu.

⁵ Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.

¹⁰ Řvání lva a hlas lvice a zubové mladých lvíčat setříni bývají. ¹¹ Hyne lev, že nemá loupeže, a lvíčata mladá rozptýlena bývají.

⁹ Kterýž činí věci veliké, nezpytatelné, divné, a jimž počtu není, ¹⁰ Kterýž dává déšť na zemi, a spouští vody na pole,

¹⁴ Ve dne motají se jako ve tmách, a jako v noci šámají o poledni.

¹⁶ Kteříž kalní bývají od ledu, a v nichž se kryje sníh.

⁹ (Myť zajisté včerejší jsme, aniž jsme čeho povědomi; k tomu dnové naši jsou jako stín na zemi.)

⁴ Moudrého jest srdce a silný v moci. Kdo zatvrdiv se proti němu, pokoje užil?

⁹ On učinil Arktura, Oriona, Kuřátka a hvězdy skryté na poledne.

⁹ Delší jest míra její než země, a širší než moře.

³ I jáť mám srdce jako vy, aniž jsem zpozdilejší než vy, anobrž při komž toho není?

²² On zjevuje hluboké věci z temností, a vyvodí na světlo stín smrti.

¹⁵ By mne i zabil, což bych v něho nedoufal? A však cesty své před oblíčej jeho předložím.

²² Zatím povolej mne, a buduť odpovídati; aneb nechať já mluvím, a odpovídej mi.

⁷ Zdaliž ty nejprv z lidí zplozen jsi, aneb prvé než pahrbkové sformován?

⁵ Anobrž světlo bezbožných uhašeno bude, aniž se blyštěti bude jiskra ohně jejich.

¹⁸ Vyženou ho z světla do tmy, anobrž z okršlku zemského vypudí jej.

¹¹ Aneb tma, abys neviděl, anobrž rozvodnění přikrývá tě.

³ Ó bych věděl, kde ho najíti, šel bych až k trůnu jeho. ⁴ Pořádně bych před ním vedl při, a ústa svá naplnil bych důvody.

⁴ Pořádně bych před ním vedl při, a ústa svá naplnil bych důvody. ⁵ Zvěděl bych, jakými slovy by mně odpověděl, a porozuměl bych, co by mi řekl.

⁵ Zvěděl bych, jakými slovy by mně odpověděl, a porozuměl bych, co by mi řekl. ⁶ Zdaliž by podlé veliké síly své rozepři vedl se mnou? Nikoli, nýbrž on sám dal by mi sílu. ⁷ Tuť by upřímý hádati se mohl s ním, a byl bych osvobozen všelijak od soudce svého.

¹³ Oniť jsou ti, kteříž odporují světlu, a neznají cest jeho, aniž chodí po stezkách jeho. ¹⁴ Na úsvitě povstávaje vražedlník, morduje chudého a nuzného, a v noci jest jako zloděj. ¹⁵ Tolikéž oko cizoložníka šetří soumraku, říkaje: Nespatříť mne žádný, a tvář zakrývá. ¹⁶ Podkopávají potmě i domy, kteréž sobě ve dne znamenali; nebo nenávidí světla. ¹⁷ Ale hned v jitře přichází na ně stín smrti; když jeden druhého poznati může, strachu stínu smrti okoušejí.

²⁵ Zdaliž není tak? Kdo na mne dokáže klamu, a v nic obrátí řeč mou?

³ Komu jsi rady udělil? Nemoudrému-li? Hned jsi základu dostatečně poučil?

⁵ Však i mrtvé věci pod vodami a obyvateli jejich sformovány bývají. ⁶ Odkryta jest propast před ním, i zahynutí není zakryto. ⁷ Ontě roztáhl půlnoční stranu nad prázdnem, zavěsil zemi na ničemž.

¹⁰ Cíl vyměřil rozlévání se vodám, až do skonání světla a tmy.

¹¹ Ale já učím vás, v kázni Boha silného jsa, a jak se mám k Všemohoucímu, netajím.

²⁴ Nebo on končiny země spatřuje, a všecko, což jest pod nebem, vidí, ²⁵ Tak že větru váhu dává, a vody v míru odvažuje. ²⁶ On též vyměřuje dešti právo, i cestu blýskání hromů.

¹⁹ Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.

³⁵ Ó bych měl toho, kterýž by mne vyslyšel. Ale aj, totoť jest znamení mé: Všemohoucí sám bude odpovídati za mne, a kniha, kterouž sepsal odpůrce můj. ³⁶ Víť Bůh, nenosil-li bych ji na rameni svém, neotočil-li bych ji sobě místo koruny. ³⁷ Počet kroků svých oznámil bych jemu, jako kníže přiblížil bych se k němu.

⁸ Ale vidím, že Duch Boží v člověku a nadšení Všemohoucího činí lidi rozumné.

³⁵ Že Job hloupě mluví, a slova jeho nejsou rozumná.

¹⁶ A protož marně Job otvírá ústa svá, hloupě rozmnožuje řeči své.

¹³ Nebo kteříž jsou nečistého srdce, přivětšují hněvu, aniž k němu volají, když by je ssoužil.

²⁷ On zajisté vyvodí krůpěje vod, kteréž vylévají déšť z oblaků jeho,

²⁷ On zajisté vyvodí krůpěje vod, kteréž vylévají déšť z oblaků jeho, ²⁸ Když se rozpouštějí oblakové, a kropí na mnohé lidi.

³¹ Skrze ty věci zajisté tresce lidi, a též dává pokrmu hojnost. ³² Oblaky zakrývá světlo, a přikazuje mu ukrývati se za to, co je potkává.)

¹ Poslouchejte pilně hřmotného hlasu jeho, a zvuku z úst jeho pocházejícího. ² Pode všecka nebesa jej rozprostírá, a světlo své k krajům země. ³ Za nímž zvučí hlukem, a hřímá hlasem důstojnosti své, aniž mešká s jinými věcmi, když se slýchá hlas jeho.

³ Za nímž zvučí hlukem, a hřímá hlasem důstojnosti své, aniž mešká s jinými věcmi, když se slýchá hlas jeho. ⁴ Bůh silný hřímá hlasem svým předivně, činí veliké věci, a však nemůžeme rozuměti, jak. ⁵ Sněhu zajisté říká: Buď na zemi, tolikéž pršce dešťové, ano i přívalu násilnému. ⁶ Zavírá ruku všelikého člověka, aby žádný z lidí nemohl konati díla svého.

⁶ Zavírá ruku všelikého člověka, aby žádný z lidí nemohl konati díla svého.

⁸ Z skrýše vychází vichřice, a od půlnoční strany zima. ⁹ Dchnutím Bůh silný dává mráz, až se široké vody zavírají. ¹⁰ Také i při svlažování země pohybuje oblakem, a rozhání mračno světlem svým.

¹⁴ Víš-li, kdy Bůh ukládá co o těch věcech, aneb kdy chce osvěcovati světlem oblaky své?

⁴ Kdes byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, jestliže máš rozum.

⁸ Aneb kdo zavřel jako dveřmi moře, když vyšlo z života, a zjevilo se?

¹⁰ Když jsem jemu uložil úsudek svůj, přistaviv závory a dvéře,

¹² Zdaž jsi kdy za dnů svých rozkázal jitru? Ukázal-lis záři jitřní místo její,

¹² Zdaž jsi kdy za dnů svých rozkázal jitru? Ukázal-lis záři jitřní místo její, ¹³ Aby uchvacovala kraje země, a bezbožní aby z ní vymítáni byli?

²¹ Věděl-lis tehdáž, že jsi měl se naroditi, a počet dnů tvých jak veliký býti má?

³¹ Zdali zavázati můžeš rozkoše Kuřátek, aneb stahování Orionovo rozvázati?

⁶ Rozprostři prchlivost hněvu svého, a pohleď na všelikého pyšného, a sniž ho. ⁷ Pohleď, pravím, na všelikého pyšného, a sehni jej, anobrž setři bezbožné na místě jejich.

³ Kdo jest to ten, ptáš se, ješto zatemňuje radu Boží tak hloupě? Protož přiznávám se, že jsem tomu nerozuměl. Divnějšíť jsou ty věci nad mou stižitelnost, anižť jich mohu poznati.

¹³ Nebo on vyhledává krve, rozpomíná se na ni, aniž se zapomíná na křik utištěných.

¹⁵ Potři rámě bezbožného, a vyhledej nepravosti zlostného, tak aby neostál.

¹¹ A sedě na cherubínu, letěl, letěl na peří větrovém.

⁴ Neníť řeči ani slov, kdež by nemohl slyšán býti hlas jejich.

⁴ Neníť řeči ani slov, kdež by nemohl slyšán býti hlas jejich. ⁵ Po vší zemi rozchází se zpráva jejich, a až do končin okršlku slova jich, slunci pak rozbil stánek na nich. ⁶ Kteréž jako ženich vychází z pokoje svého, veselí se jako udatný rek, cestou běžeti maje.

⁴ Byť mi se dostalo jíti přes údolí stínu smrti, nebuduť se báti zlého, nebo ty se mnou jsi; prut tvůj a hůl tvá, toť mne potěšuje.

² Nebo on ji na moři založil, a na řekách upevnil ji.

³ Hlas Hospodinův nad vodami, Bůh silný slávy hřímání vzbuzuje, Hospodin to činí nad vodami mnohými. ⁴ Hlas Hospodinův přichází s mocí, hlas Hospodinův s velebností. ⁵ Hlas Hospodinův láme cedry, rozrážíť Hospodin cedry Libánské. ⁶ A činí, aby skákali jako telata, Libán a Sirion, jako mladý jednorožec. ⁷ Hlas Hospodinův rozkřesává plamen ohně. ⁸ Hlas Hospodinův k bolesti přivodí poušť, k bolesti přivodí Hospodin poušť Kádes. ⁹ Hlas Hospodinův to činí, že laně plodu pozbývají, obnažuje i lesy, ale v chrámě svém všecku svou slávu vypravuje. ¹⁰ Hospodin nad potopou seděl, a budeť seděti Hospodin, jsa králem i na věky.

⁷ Onť shrnul jako na hromadu vody mořské, a složil na poklad propasti.

¹⁰ Bojtež se Hospodina svatí jeho; neboť nemívají nedostatku ti, kdož se ho bojí.

¹⁷ Nebo ramena bezbožných polámána budou, spravedlivé pak zdržuje Hospodin.

⁶ Tobě, tobě samému, zhřešil jsem, a zlého se před očima tvýma dopustil, abys spravedlivý zůstal v řečech svých, a bez úhony v soudech svých.

⁶ Předivné věci podlé spravedlnosti nám mluvíš, Bože spasení našeho, naděje všech končin země i moře dalekého, ⁷ Kterýž upevňuješ hory mocí svou,silou jsa přepásán,

⁹ Tak že se báti musejí obyvatelé končin zázraků tvých, kteréž nastáváním jitra a večera k plésání přivodíš. ¹⁰ Navštěvuješ zemi a svlažuješ ji, hojně ji obohacuješ. Potok Boží naplňován bývá vodami, i nastrojuješ obilé jejich, když ji tak spravuješ.

¹⁶ Tvůjť jest den, tvá jest také i noc, světlo i slunce ty jsi učinil. ¹⁷ Ty jsi založil všecky končiny země, léto i zimy ty jsi sformoval.

¹⁰ Když povstává k soudu Bůh, aby zachoval všecky pokorné na zemi. Sélah.

¹⁹ Vznělo hřímání tvé po obloze, blýskání osvěcovalo okršlek zemský, pohybovala se a třásla země.

⁵⁵ Vyhnav před tváří jejich národy, způsobil to, aby jim na provazec dědictví jejich přišli, a aby přebývala v staních jejich pokolení Izraelská.

⁹ Hospodine Bože zástupů, kdo jest jako ty, silný Hospodin? Nebo pravda tvá tobě přístojí všudy vůkol.

¹¹ Ty jsi jako raněného potřel Egypt, a silným ramenem svým rozptýlil jsi nepřátely své. ¹² Tváť jsou nebesa, tvá také i země, okršlek i plnost jeho ty jsi založil.

¹ Hospodin kraluje, v důstojnost se oblékl, oblékl se Hospodin v sílu, a přepásal se; také okršlek země upevnil, aby se nepohnul.

³ Pozdvihují se řeky, ó Hospodine, pozdvihují řeky zvuku svého, pozdvihují řeky vlnobití svých. ⁴ Nad zvuk mnohých vod, nad sílu vln mořských mnohem silnější jest na výsostech Hospodin.

²⁵ Až jsem řekl: Můj Bože, nebeř mne u prostřed dnů mých; od národu zajisté až do pronárodu jsou léta tvá,

² Přioděls se světlem jako rouchem, roztáhls nebesa jako kortýnu.

⁴ Kterýž činí posly své duchy, služebníky své oheň plápolající. ⁵ Založil zemi na sloupích jejich, tak že se nepohne na věky věků. ⁶ Propastí jako rouchem byl jsi ji přioděl, i nad horami stály vody.

⁸ (Vystoupily hory, snížilo se údolí), na místo, kteréž jsi jim založil. ⁹ Meze jsi položil, aby jich nepřestupovaly, ani se navracovaly k přikrývání země.

⁹ Meze jsi položil, aby jich nepřestupovaly, ani se navracovaly k přikrývání země. ¹⁰ Kterýž vypouštíš potoky přes údolé, aby tekli mezi horami, ¹¹ A nápoj dávali všechněm živočichům polním. Tuť uhašují oslové divocí žízeň svou. ¹² Při nich hnízdí se ptactvo nebeské, a z prostřed ratolestí hlas svůj vydává. ¹³ Kterýž svlažuješ hory z výsostí svých, aby ovocem činů tvých sytila se země. ¹⁴ Dáváš, aby rostla tráva dobytku, a bylina ku potřebě člověku, abys tak vyvodil chléb z země,

¹⁴ Dáváš, aby rostla tráva dobytku, a bylina ku potřebě člověku, abys tak vyvodil chléb z země,

²⁰ Uvodíš tmu, a bývá noc, v níž vybíhají všickni živočichové lesní: ²¹ Lvíčata řvoucí po loupeži, aby hledali od Boha silného pokrmu svého.

²¹ Lvíčata řvoucí po loupeži, aby hledali od Boha silného pokrmu svého. ²² Když slunce vychází, zase shromažďují se, a v doupatech svých se ukládají.

²⁷ Všecko to na tě očekává, abys jim dával pokrm časem svým. ²⁸ Když jim dáváš, sbírají; když otvíráš ruku svou, nasyceni bývají dobrými věcmi.

³⁵ Ó by hříšníci vyhynuli z země, a bezbožných aby již nebylo. Dobrořeč duše má Hospodinu. Halelujah.

²⁸ Poslal tmu, a zatmělo se, aniž odporná byla slovu jeho.

¹⁰ Kteříž sedí ve tmě a v stínu smrti, sevříni jsouce bídou i železy,

¹⁴ Vyvodí je z temností a stínu smrti, a svazky jejich trhá.

¹⁸ Oškliví se jim všeliký pokrm, až se i k branám smrti přibližují.

³⁵ Pustiny obrací v jezera, a zemi vyprahlou v prameny vod.

³ Obklíčilyť mne byly bolesti smrti, a úzkosti hrobu potkaly mne; sevření a truchlost přišla na mne.

²² Kámen, kterýž zavrhli stavitelé, učiněn jest v hlavu úhelní.

⁹⁰ Od národu do pronárodu pravda tvá, utvrdil jsi zemi, a tak stojí. ⁹¹ Vedlé úsudků tvých stojí to vše do dnešního dne, všecko to zajisté jsou služebníci tvoji.

⁷ Kterýž způsobuje to, že páry vystupují od krajů země; blýskání s deštěm přivodí, a vyvodí vítr z pokladů svých.

⁷ Kterýž učinil světla veliká, nebo jest věčné milosrdenství jeho. ⁸ Slunce, aby panovalo ve dne, nebo jest věčné milosrdenství jeho.

⁹ Vzal-li bych křídla záře jitřní, abych bydlil při nejdalším moři: ¹⁰ I tamť by mne ruka tvá provedla, a pravice tvá by mne popadla. ¹¹ Dím-li pak: Aspoň tmy, jako v soumrak, přikryjí mne, ale i noc jest světlem vůkol mne. ¹² Aniž ty tmy před tebou ukryti mohou, anobrž noc jako den tobě svítí, rovně tma jako světlo.

¹² Aby synové naši byli jako štípkové zdárně rostoucí v mladosti své, a dcery naše jako úhelní kamenové, tesaní ku podobenství chrámu.

¹⁵ Oči všechněch v tebe doufají, a ty dáváš jim pokrm jejich v čas příhodný. ¹⁶ Otvíráš ruku svou, a nasycuješ každý živočich podlé dobře líbezné vůle své.

⁴ Kterýž sčítá počet hvězd, a každé z nich ze jména povolává.

⁸ Kterýž zastírá nebesa hustými oblaky, nastrojuje zemi déšť, a vyvodí trávu na horách.

⁸ Kterýž zastírá nebesa hustými oblaky, nastrojuje zemi déšť, a vyvodí trávu na horách. ⁹ Kterýž dává hovadům potravu jejich, i mladým krkavcům, kteříž volají k němu.

⁹ Kterýž dává hovadům potravu jejich, i mladým krkavcům, kteříž volají k němu.

¹⁶ Onť dává sníh jako vlnu, jíním jako popelem posýpá. ¹⁷ Hází ledem svým jako skyvami; před zimou jeho kdo ostojí?

³ Chvalte jej slunce i měsíc, chvalte jej všecky jasné hvězdy. ⁴ Chvalte jej nebesa nebes, i vody, kteréž jsou nad nebem tímto. ⁵ Chvalte jméno Hospodinovo všecky věci, kteréž, jakž on řekl, pojednou stvořeny jsou. ⁶ A utvrdil je na věčné věky, uložil cíle, z nichž by nevykračovaly.

⁶ Nebo Hospodin dává moudrost, z úst jeho umění a opatrnost.

²⁰ Uměním jeho propasti protrhují se, a oblakové vydávají rosu.

¹⁹ Cesta pak bezbožných jako mrákota; nevědí, na čem se ustrčiti mohou.

²² Hospodin měl mne při počátku cesty své, před skutky svými, přede všemi časy.

²⁴ Když ještě nebylo propasti, zplozena jsem, když ještě nebylo studnic oplývajících vodami.

²⁷ Když připravoval nebesa, byla jsem tu, když vyměřoval okrouhlost nad propastí;

²⁹ Když ukládal moři cíl jeho, a vodám, aby nepřestupovaly rozkázaní jeho, když vyměřoval základy země:

²⁹ Když ukládal moři cíl jeho, a vodám, aby nepřestupovaly rozkázaní jeho, když vyměřoval základy země: ³⁰ Tehdáž byla jsem od něho pěstována, a byla jsem jeho potěšení na každý den, anobrž hrám před ním každého času;

⁴ Kdo vstoupil v nebe, i sstoupil? Kdo sebral vítr do hrstí svých? Kdo shrnul vody v roucho své? Kdo upevnil všecky končiny země? Které jméno jeho, a jaké jméno syna jeho, víš-li?

²⁶ Člověku zajisté, kterýž se líbí jemu, dává moudrost, umění a veselí; hříšníku pak dává trápení, aby shromažďoval a hrnul, čehož by zanechal tomu, kterýž se líbí Bohu. I to také jest marnost a trápení ducha.

⁸ Potom slyšel jsem hlas Pána řkoucího: Koho pošli? A kdo nám půjde? I řekl jsem: Aj já, pošli mne.

²¹ Až by každý toulati se musil, zbědovaný jsa a hladovitý. I stane se, že se bude, hladovitý jsa, sám v sobě zlobiti, a zlořečiti králi svému a Bohu svému, buď že zhůru pohledí, ²² Buď že na zemi popatří, a aj, všudy ssoužení a tma, mrákota, bída i nátisk v temnostech.

⁸ Vedlé míry trestal jej i tehdáž, když jej zavesti dal, ješto nepřítele zachvátil větrem svým tuhým východním.

¹⁶ Z té příčiny takto praví Panovník Hospodin: Aj, já zakládám na Sionu kámen, kámen zkušený, úhelný drahý, základ pevný; kdo věří, nebudeť kvapiti.

²⁶ Nebo učí jej rozšafnosti, Bůh jeho vyučuje jej.

³⁰ Když dá slyšeti Hospodin hlas důstojnosti své, a ukáže vztaženou ruku svou s hněvem prchlivosti a plamenem ohně sžírajícího, an vše rozráží i přívalem i kamenným krupobitím.

¹¹ Ale osednou ji pelikán a výr, kalous také a krkavec budou bydliti v ní, a roztáhne po ní šňůru zahanbení a závaží marnosti.

¹ Veseliti se budou z toho poušť a pustina, plésati, pravím, bude poušť, a zkvetne jako růže. ² Ušlechtile zkvetne, ano i radostně plésati bude s prozpěvováním. Sláva Libánská dána jí bude, okrasa Karmelská a Sáronská. Tyť věci uzří slávu Hospodinovu, důstojnost Boha našeho.

¹² Kdo změřil hrstí svou vody, a nebesa pídí rozměřil? A kdo změřil měrou prach země, a zvážil na váze hory, a pahrbky na závaží?

²² Ten, kterýž sedí nad okršlkem země, jejížto obyvatelé jako kobylky, kterýž rozprostřel jako kortýnu nebesa, a roztáhl je jako stánek k přebývání,

²⁸ Zdaliž nevíš, zdaž jsi neslýchal, že Bůh věčný Hospodin, kterýž stvořil končiny země, neustává ani zemdlívá, a že vystižena býti nemůže moudrost jeho?

¹⁸ Vyvedu na vysokých místech řeky, a u prostřed rovin studnice; obrátím poušť v jezero vod, a zemi vyprahlou v prameny vod. ¹⁹ Nasadím na poušti cedrů, výborných cedrů, myrtoví, a olivoví; vysadím poušť jedlovím, jilmem, též i pušpanem,

¹⁹ Aj, já učiním věc novou, a tudíž se zjeví. Zdaliž o tom nezvíte? Nadto způsobím na poušti cestu, a na pustinách řeky. ²⁰ I slaviti mne bude zvěř polní, drakové i sovy, že jsem vyvedl na poušti vody a řeky na pustinách, abych dal nápoj lidu svému, vyvolenému svému.

⁷ Kterýž formuji světlo, a tvořím tmu, působím pokoj, a tvořím zlé, já Hospodin činím to všecko.

¹ Dal jsem se najíti těm, kteříž se na mne neptávali, nalezen jsem od těch, kteříž mne nehledali, a národu, kterýž se nenazýval jménem mým, řekl jsem: Teď jsem, teď jsem.

¹⁷ Protož ty přepaš bedra svá, a vstana, mluv k nim, cožkoli já přikazuji tobě. Nelekej se jich, abych tě nepotřel před oblíčejem jejich.

²² Což se mne nebudete báti? dí Hospodin. Což před oblíčejem mým nebudete se třásti? Kterýž jsem položil písek za cíl moři ustanovením věčným, jehož nepřekračuje. Ačkoli zmítají se, však neodolají, ačkoli zvučí vlnobití jeho, však ho nepřecházejí.

²⁴ Ani neřekli v srdci svém: Bojme se již Hospodina Boha našeho, kterýž dává déšť jarní i podzimní časem svým, téhodnů nařízených ke žni ostříhá nám.

¹³ Kterýžto když vydává hlas, ječení vod bývá na nebi, a kterýž působí to, aby vystupovaly páry od kraje země, blýskání s deštěm přivodí, a vyvodí vítr z pokladů svých.

¹⁶ Dejte Hospodinu Bohu svému čest, dřív než by tmu uvedl, a dříve nežli by se zurážely nohy vaše o hory tmavé. I čekali byste světla, ale obrátil by je v stín smrti, proměnil by je v mrákotu.

²² Zdaliž jsou mezi marnostmi pohanskými ti, kteříž by déšť dávali? A zdaliž nebesa dávají přívaly? Zdaliž ty nejsi sám, Hospodine, Bůh náš? Protož na tebeť očekáváme, nebo ty působíš všecko to.

³⁵ Takto praví Hospodin, kterýž dává slunce za světlo ve dne, zřízení měsíce a hvězd za světlo v noci, kterýž rozděluje moře, a zvučí vlnobití jeho, jehož jméno jest Hospodin zástupů: ³⁶ Jestliže se pohnou ta nařízení před oblíčejem mým, dí Hospodin, takéť símě Izraelovo přestane býti národem před oblíčejem mým po všecky dny. ³⁷ Takto praví Hospodin: Budou-li moci býti změřena nebesa zhůru, a vyhledáni základové země dolů, takéť já zavrhu docela símě Izraelovo pro všecko to, což činili, dí Hospodin.

²⁵ Takto praví Hospodin: Nebude-liť smlouva má se dnem a nocí, a ustanovení nebes i země zdržáno,

³⁶ Protož takto praví Hospodin: Aj, já vyvedu při tvou, a pomstím tě; nebo vysuším moře jeho, vysuším i vrchoviště jeho.

⁴ I viděl jsem, a aj, vítr tuhý přicházel od půlnoci, a oblak veliký, a oheň plápolající, a okolo něho byl blesk, a z prostředku jeho jako nějaká velmi prudká světlost, z prostředku toho ohně.

¹¹ Rciž těm, kteříž obmítají vápnem ničemným: I však to padne. Přijde příval rozvodnilý, a vy, kamenové krupobití velikého, spadnete, a vítr bouřlivý roztrhne ji. ¹² A aj, když padne ta stěna, zdaliž vám nebude řečeno: Kdež jest to obmítání, jímž jste obmítali? ¹³ Protož takto praví Panovník Hospodin: Roztrhnu ji, pravím, větrem bouřlivým v prchlivosti své, a příval rozvodnilý v hněvě mém přijde, a kamení krupobití velikého v prchlivosti mé k vyhlazení jí.

²² Protož takto praví panovník Hospodin: Aj, já jsem proti Faraonovi králi Egyptskému, a polámi ramena jeho, i sílu jeho, i budeť zlámané, a vyrazím meč z ruky jeho.

⁸ Všecka světla jasná na nebesích zasmušilá učiním příčinou tvou, a uvedu tmu na zemi tvou, praví Panovník Hospodin.

⁵ Budu jako rosa Izraelovi, zkvetne jako lilium, a hluboce vpustí kořeny své jako Libán.

²³ I vy, synové Sionští, plésejte a veselte se v Hospodinu Bohu vašem; nebo vám dá déšť příhodný, a sešle vám déšť hojný, podzimní i jarní, v čas.

⁷ Já také zadržel jsem vám déšť, když ještě tři měsícové byli do žně, a dštil jsem na jedno město, a na druhé město jsem nedštil; jeden díl deštěm svlažen byl, a ten díl, na kterýž nepršelo, uschl.

¹³ Nebo aj, on jest sformovatel hor a stvořitel větrů, a oznamuje člověku, jaké by bylo jeho myšlení; činí z záře jitřní tmu, a šlapá po vysokostech země. Hospodin Bůh zástupů jest jméno jeho.

⁸ Toho, kterýž učinil Kuřátka i Oriona, kterýž proměňuje stín smrti v jitro, a den v temnosti noční, kterýž přivolává vody mořské, a vylévá je na svrchek země, jehož jméno jest Hospodin,

⁸ I stalo se, že když vzešlo slunce, nastrojil Bůh vítr východní žhoucí, a bilo slunce na hlavu Jonášovu, tak že umdléval, a žádal sobě, aby umřel, řka: Lépeť mi jest umříti nežli živu býti.

³ Hospodin dlouhočekající jest a velikomocný, však nikoli neospravedlňuje vinného. U vichru a bouři jest cesta Hospodinova, a oblak jest prach noh jeho.

¹ Opět pozdvihl jsem očí svých, a uzřel jsem, a aj muž, v jehož ruce byla šnůra míry. ² I řekl jsem: Kam jdeš? I řekl mi: Měřiti Jeruzaléma, abych viděl, jak veliká širokost jeho, a jak veliká dlouhost jeho.

⁷ Co jsi ty, ó horo veliká, před Zorobábelem? Rovina. Nebo doloží nejvyšší kámen s hlučným prokřikováním: Milost, milost jemu.

¹ Žádejte od Hospodina deště v čas příhodný, i způsobí Hospodin pršku, a dá vám déšť hojný, a každému bylinu na poli.

¹ Břímě slova Hospodinova příčinou Izraele. Praví Hospodin, kterýž roztáhl nebesa, a založil zemi, a sformoval ducha člověka, kterýž jest v něm:

¹⁶ Lid, kterýž bydlil v temnostech, viděl světlo veliké, a sedícím v krajině a stínu smrti, světlo vzešlo jim.

⁴⁵ Abyste byli synové Otce vašeho, jenž jest v nebesích; ješto slunci svému velí vzchoditi na dobré i na zlé, a déšť dává na spravedlivé i na nespravedlivé.

²⁶ Hleďte na ptactvo nebeské, žeť nesejí ani žnou, ani shromažďují do stodol, avšak Otec váš nebeský krmí je. I zdaliž vy jich mnohem nepřevyšujete?

²⁷ I spadl příval, a přišly řeky, a váli větrové, a obořili se na ten dům, i padl, a byl pád jeho veliký.

²⁷ Neb jakož blesk vychází od východu slunce, a ukazuje se až na západ, takť bude i příchod Syna člověka.

⁴⁵ Od šesté pak hodiny tma se stala po vší té zemi až do hodiny deváté.

³⁹ I probudiv se, přimluvil větru a řekl moři: Umlkni a upokoj se. I přestal vítr, a stalo se utišení veliké. ⁴⁰ I řekl jim: Proč se tak bojíte? Což ještě nemáte víry? ⁴¹ I báli se bázní velikou, a pravili jeden k druhému: Hle kdo jest tento, že i vítr i moře poslouchají jeho?

⁷⁸ Skrze srdečné milosrdenství Boha našeho, v němžto navštívil nás, vyšed z výsosti,

³² Bylo pak tu veliké stádo vepřů, kteříž se pásli na hoře. I prosili ho ďáblové, aby jim dopustil do nich vjíti. I dopustil jim. ³³ I vyšedše ďáblové z člověka, vešli do vepřů, a hned běželo stádo s chvátáním s vrchu do jezera, i ztonulo.

²⁴ Patřte na havrany, žeť nesejí, ani žnou, a nemají špižírny, ani stodoly, a Bůh krmí je. I čím v větší vážnosti jste vy než ptactvo?

⁹ Tenť byl to pravé Světlo, jenž osvěcuje každého člověka přicházejícího na svět.

¹² Tedy Ježíš opět jim mluvil, řka: Já jsem Světlo světa. Kdož mne následuje, nebudeť choditi v temnostech, ale budeť míti Světlo života.

¹⁰ Řekl: Ó plný vší lsti a vší nešlechetnosti, synu ďáblův, a nepříteli vší spravedlnosti, což nepřestaneš převraceti cest Páně přímých? ¹¹ A aj, nyní ruka Páně nad tebou, a budeš slepý, nevida slunce až do času. A pojednou připadla na něj mrákota a tma, a jda vůkol, hledal, kdo by ho za ruku vedl.

¹⁶ Totiž, abych ještě i na těch místech, kteráž jsou za vámi dále, kázal evangelium, a ne abych v tom, což jinému odměřeno jest, a již jest hotové, se chlubil.

²⁰ Vzdělaní na základ apoštolský a prorocký, kdežto jest gruntovní úhelný kámen sám Ježíš Kristus, ²¹ Na němžto všecko stavení příslušně vzdělané roste v chrám svatý v Pánu;

⁷ Chtíce býti učitelé Zákona, a nerozumějíce, ani co mluví, ani čeho zastávají.

² Kteréhož ustanovil dědicem všeho, skrze něhož i věky učinil.

¹⁰ A opět:Ty, Pane, na počátku založil jsi zemi, a díla rukou tvých jsouť nebesa.

⁷ Země zajisté, kteráž často na sebe přicházející déšť pije, a rodí bylinu příhodnou těm, od kterýchž bývá dělána, dochází požehnání od Boha. ⁸ Ale vydávající trní a bodláky zavržená jest, a blízká zlořečení, jejížto konec bývá spálení.

⁵ Jestliže pak komu z vás nedostává se moudrosti, žádejž jí od Boha, kterýž všechněm dává ochotně a neomlouvá; i budeť jemu dána.

¹⁷ Všeliké dání dobré a každý dar dokonalý shůry jest sstupující od Otce světel, u něhožto není proměnění, ani jakého pro obrácení se někam jinam zastínění.

¹⁸ A zase modlil se, i vydalo nebe déšť, a země zplodila ovoce své.

¹³ Protož přepášíce bedra mysli vaší, a střízlivi jsouce, dokonale doufejte v té milosti, kteráž vám dána bude při zjevení Ježíše Krista,

¹⁹ A mámeť přepevnou řeč prorockou, kteréžto že šetříte jako svíce, jenž svítí v temném místě, dobře činíte, až by se den rozednil a dennice vzešla v srdcích vašich,

⁵ Tohoť zajisté z úmysla věděti nechtí, že nebesa již dávno slovem Božím byla učiněna, i země z vody a na vodě upevněna.

²⁸ A dám jemu hvězdu jitřní.

¹¹ I viděl jsem a slyšel hlas andělů mnohých okolo trůnu a zvířat a starců, a byl počet jejich stokrát tisíc tisíců a desetkrát sto tisíců,

⁵ Jimžto jestliže by kdo chtěl ubližovati, oheň vyjde z úst jejich, a sžíře nepřátely jejich; a takť musí zabit býti, kdož by koli jim škoditi chtěl. ⁶ Tiť mají moc zavříti nebe, aby nepršel déšť za dnů proroctví jejich; a mají moc nad vodami, obrátiti je v krev, a bíti zemi všelikou ranou, kolikrát by koli chtěli.

²¹ A kroupy veliké jako centnéřové pršely s nebe na lidi. I rouhali se Bohu lidé pro ránu těch krup; nebo velmi veliká byla ta rána.

² I chopil draka, hada toho starého, jenž jest ďábel a satan, i svázal jej za tisíc let. ³ A uvrhl ho do propasti, i zavřel jej tam a svrchu nad ním zapečetil, aby nesvodil více národů, až by se vyplnilo tisíc let; neboť potom musí býti propuštěn na malý čas.

⁷ A když se vyplní tisíc let, propuštěn bude satanáš z žaláře svého. ⁸ I vyjde, aby svodil národy, kteříž jsou na čtyřech stranách země, Goga a Magoga, a aby je shromáždil k boji, kterýchžto počet jest jako písku mořského. ⁹ I vstoupili na širokost země a obklíčili stany svatých, i to město milé, ale sstoupil oheň od Boha s nebe a spálil je.

¹⁶ Já Ježíš poslal jsem anděla svého, aby vám svědčil o těchto věcech v církvích. Já jsem kořen a rod Davidův, a hvězda jasná a jitřní.