Psalms 88 Cross References - BKR

¹ Píseň a žalm synů Chóre, přednímu zpěváku na machalat k zpívání, vyučující, složený od Hémana Ezrachitského. ² Hospodine, Bože spasení mého, ve dne i v noci k tobě volám. ³ Vstupiž před oblíčej tvůj modlitba má, nakloň ucha svého k volání mému. ⁴ Neboť jest naplněna trápeními duše má, a život můj až k hrobu se přiblížil. ⁵ Počten jsem mezi ty, kteříž se dostávají do jámy; připodobněn jsem člověku beze vší síly. ⁶ Mezi mrtvé jsem odložen, jako zmordovaní ležící v hrobě, na něž nezpomínáš více, kteříž od ruky tvé vyhlazeni jsou. ⁷ Spustils mne do jámy nejzpodnější, do nejtemnějšího a nejhlubšího místa. ⁸ Dolehla na mne prchlivost tvá, a vším vlnobitím svým přikvačil jsi mne. Sélah. ⁹ Daleko jsi vzdálil mé známé ode mne, jimž jsi mne velice zošklivil, a tak jsem sevřín, že mi nelze nijakž vyjíti. ¹⁰ Zrak můj hyne trápením; na každý den vzývám tě, Hospodine, ruce své před tebou rozprostíraje. ¹¹ Zdali před mrtvými učiníš zázrak? Aneb vstanou-liž mrtví, aby tě oslavovali?Sélah. ¹² I zdali bude ohlašováno v hrobě milosrdenství tvé, a pravda tvá v zahynutí? ¹³ Zdaliž v známost přichází ve tmách div tvůj, a spravedlnost tvá v zemi zapomenutí? ¹⁴ Já pak, Hospodine, k tobě volám, a každého jitra předchází tě modlitba má. ¹⁵ Pročež, ó Hospodine, zamítáš mne, a tvář svou skrýváš přede mnou? ¹⁶ Ztrápený jsem, jako hned maje umříti od násilí; snáším hrůzy tvé, a děsím se. ¹⁷ Hněv tvůj přísný na mne se obořil, a hrůzy tvé krutě sevřely mne. ¹⁸ Obkličují mne jako voda, na každý den obstupují mne hromadně. [ (Psalms 88:19) Vzdálil jsi ode mne přítele a tovaryše, a známým svým jsem ve tmě. ]

¹ Rozpomenul se pak Bůh na Noé, i všecky živočichy a všecka hovada, kteráž byla s ním v korábu; pročež uvedl Bůh vítr na zemi, i zastavily se vody.

²⁹ Stalo se tedy, když kazil Bůh města té roviny, že se rozpomenul Bůh na Abrahama, a vytrhl Lota z prostředku podvrácení, když podvracel města, v nichž bydlil Lot.

¹⁸ Spasení tvého očekávám, ó Hospodine!

²² Nebo oheň zápalen jest v prchlivosti mé, a hořeti bude až do nejhlubšího pekla, a sžíře zemi i úrody její, a zapálí základy hor.

¹⁸ I učinili smlouvu oba před Hospodinem; a David zůstal v lese, Jonata pak navrátil se do domu svého. ¹⁹ Tedy přišli Zifejští k Saulovi do Gabaa, řkouce: Zdaliž David nepokrývá se u nás v horách, v lese, na pahrbku Hachile, kterýž jest na pravé straně pouště. ²⁰ Protož nyní podlé vší žádosti duše své, ó králi, přitáhni stěží, my se pak přičiníme, abychom jej vydali v ruce královy.

³¹ Nýbrž moudřejší byl nad všecky lidi, až i nad Etana Ezrachitského, též nad Hémana, a Kalkole i Darda, syny Máchol, a rozneslo se jméno jeho po všech národech vůkol.

³¹ Když by zhřešil člověk proti bližnímu svému, a nutil by ho k přísaze, tak že by přisahati musil, a přišla by ta přísaha před oltář tvůj do domu tohoto:

⁶ Synové pak Záre: Zamri, Etan, Héman, Kalkol a Dára, všech těch pět.

⁶ Budiž, prosím, ucho tvé nakloněné, a oči tvé otevřené, abys slyšel modlitbu služebníka svého, kterouž já se modlím před tebou nyní dnem i nocí za syny Izraelské, služebníky tvé, a vyznávám hříchy synů Izraelských, jimiž jsme hřešili proti tobě. Já také i dům otce mého hřešili jsme.

² Ó kdyby pilně zváženo bylo hořekování mé, a bída má na váze aby spolu vyzdvižena byla. ³ Jistě že by se nad písek mořský těžší ukázala, pročež mi se i slov nedostává. ⁴ Nebo střely Všemohoucího vězí ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, a hrůzy Boží bojují proti mně.

⁴ Nebo střely Všemohoucího vězí ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, a hrůzy Boží bojují proti mně.

⁹ Totiž, aby se líbilo Bohu setříti mne, vztáhnouti ruku svou, a zahladiti mne.

¹¹ Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své. ¹² Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil? ¹³ Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má: ¹⁴ Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne, ¹⁵ Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život. ¹⁶ Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.

¹⁶ Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.

²¹ Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti, ²² Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.

¹⁰ Bude-li pléniti neb zavírati aneb ssužovati, kdo se na něj bude domlouvati?

¹³ Jestliže ty nastrojíš srdce své, a ruce své k němu vztáhneš;

¹⁴ Jestliže on boří, nemůže zase stavíno býti; zavírá-li člověka, nemůže býti otevříno.

²⁴ Proč tvář svou skrýváš, a pokládáš mne sobě za nepřítele?

⁷ O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne, ⁸ By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho: ⁹ Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř. ¹⁰ Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl? ¹¹ Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá: ¹² Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.

¹² Pokoje jsem užíval, však potřel mne, a uchopiv mne za šíji mou, roztříštil mne, a vystavil mne sobě za cíl. ¹³ Obklíčili mne střelci jeho, rozťal ledví má beze vší lítosti, a vylil na zem žluč mou.

²⁰ Ó mudráci moji, přátelé moji, k Bohuť slzí oko mé.

¹ Dýchání mé ruší se, dnové moji hynou, hrobu blízký jsem.

⁷ Tak že pro žalost pošly oči mé, a oudové moji všickni stínu jsou podobni.

¹¹ Dnové moji pomíjejí, myšlení má mizejí, přemyšlování, pravím, srdce mého. ¹² Noc mi obracejí v den, a světla denního ukracují pro přítomnost temností. ¹³ Abych pak čeho i očekával, hrob bude dům můj, ve tmě usteli ložce své. ¹⁴ Jámu nazovu otcem svým, matkou pak a sestrou svou červy. ¹⁵ Kdež jest tedy očekávání mé? A kdo to, čím bych se troštoval, spatří? ¹⁶ Do skrýší hrobu sstoupí, poněvadž jest všechněm v prachu země odpočívati.

⁸ Cestu mou zapletl tak, abych nikoli projíti nemohl, a stezky mé temnostmi zastřel.

¹² Pročež přitáhše houfové jeho, učinili sobě ke mně cestu, a vojensky se položili okolo stanu mého. ¹³ Bratří mé ode mne vzdálil, a známí moji všelijak se mne cizí.

¹³ Bratří mé ode mne vzdálil, a známí moji všelijak se mne cizí. ¹⁴ Opustili mne příbuzní moji, a známí moji zapomenuli se na mne.

¹⁴ Opustili mne příbuzní moji, a známí moji zapomenuli se na mne. ¹⁵ Podruhové domu mého a děvky mé za cizího mne mají, cizozemec jsem před očima jejich.

¹⁵ Podruhové domu mého a děvky mé za cizího mne mají, cizozemec jsem před očima jejich. ¹⁶ Na služebníka svého volám, ale neozývá se, i když ho ústy svými pěkně prosím. ¹⁷ Dýchání mého štítí se manželka má, ačkoli pokorně jí prosím, pro dítky života mého. ¹⁸ Nadto i ti nejšpatnější pohrdají mnou; i když povstanu, utrhají mi. ¹⁹ V ošklivost mne sobě vzali všickni rádcové moji, a ti, kteréž miluji, obrátili se proti mně.

³⁰ Že v den neštěstí ochranu mívá bezbožný, v den, pravím, rozhněvání přistřín bývá?

⁶ Odkryta jest propast před ním, i zahynutí není zakryto.

¹⁰ V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati.

¹⁴ Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se. ¹⁵ Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé.

²² A tak bývá blízká hrobu duše jeho, a život jeho smrtelných ran.

³ Pozoruj hlasu volání mého, králi můj a Bože můj; nebo se tobě modlím.

⁵ Navratiž se, Hospodine, a vytrhni duši mou; spomoz mi pro milosrdenství své.

⁷ Ustávám v úpění svém, ložce své každé noci svlažuji, slzami svými postel svou smáčím.

¹ Přednímu zpěváku, žalm Davidův.

² Bože můj, Bože můj, pročež jsi mne opustil? Vzdálils se od spasení mého a od slov naříkání mého.

¹¹ Na tebeť jsem uvržen od narození svého, od života matky mé Bůh můj ty jsi. ¹² Nevzdalujž se ode mne, nebo ssoužení blízké jest, a nemám spomocníka. ¹³ Obkličujíť mne býkové mnozí, silní volové z Bázan obstupují mne. ¹⁴ Otvírají na mne ústa svá, jako lev rozsapávající a řvoucí.

¹⁴ Otvírají na mne ústa svá, jako lev rozsapávající a řvoucí. ¹⁵ Jako voda rozplynul jsem se, a rozstoupily se všecky kosti mé, a srdce mé jako vosk rozpustilo se u prostřed vnitřností mých.

¹⁵ Jako voda rozplynul jsem se, a rozstoupily se všecky kosti mé, a srdce mé jako vosk rozpustilo se u prostřed vnitřností mých. ¹⁶ Vyprahla jako střepina síla má, a jazyk můj přilnul k dásním mým, anobrž v prachu smrti položils mne.

¹⁶ Vyprahla jako střepina síla má, a jazyk můj přilnul k dásním mým, anobrž v prachu smrti položils mne. ¹⁷ Nebo psi obskočili mne, rota zlostníků oblehla mne, zprobijeli ruce mé i nohy mé. ¹⁸ Mohl bych sčísti všecky kosti své, oni pak hledí na mne, a dívají se mi. ¹⁹ Dělí mezi sebou roucha má, a o můj oděv mecí los. ²⁰ Ale ty, Hospodine, nevzdalujž se, sílo má, přispěj k spomožení mému. ²¹ Vychvať od meče duši mou, a z moci psů jedinkou mou.

⁵ Ten přijme požehnání od Hospodina, a spravedlnost od Boha spasitele svého.

¹ Davidův. Hospodin světlo mé a spasení mé, kohož se budu báti? Hospodin síla života mého, kohož se budu strašiti?

⁹ Neskrývejž tváři své přede mnou, aniž zamítej v hněvě služebníka svého; spomožení mé býval jsi, neopouštěj mne, aniž se mne zhošťuj, Bože spasení mého.

¹ Davidův. K toběť, Hospodine, volám, skálo má, neodmlčujž mi se, abych, neozval-li bys mi se, nebyl podobný učiněn těm, kteříž sstupují do hrobu.

² Vyvyšovati tě budu, Hospodine, nebo jsi vyvýšil mne, aniž jsi obradoval nepřátel mých nade mnou.

⁹ I volal jsem k tobě, Hospodine, Pánu pokorně jsem se modlil, řka:

² V tebe, Hospodine, doufám, nedejž mi zahanbenu býti na věky, pro spravedlnost svou vysvoboď mne.

¹¹ Žalostí zajisté zhynulo zdraví mé, a léta má od úpění, zemdlena bídou mou síla má, a kosti mé vyprahly. ¹² U všech nepřátel svých jsem v pohanění, a nejvíce u sousedů, známým pak svým jsem strašidlem; kteříž mne vídají vně, utíkají přede mnou.

²² Požehnaný buď Hospodin, nebo prokázal ke mně divné milosrdenství své jako v městě ohraženém.

⁴ Nebo dnem i nocí obtížena byla nade mnou ruka tvá, tak že přirozená vlhkost má obrátila se v sucho letní. Sélah.

¹ Žalm Davidův k připomínání.

¹ Žalm Davidův k připomínání. ² Hospodine, v prchlivosti své netresci mne, ani v hněvě svém kárej mne.

¹⁰ Pane, před tebou jest všecka žádost má, a vzdychání mé není před tebou skryto. ¹¹ Srdce mé zmítá se, opustila mne síla má, i to světlo očí mých není se mnou.

² Žádostivě očekával jsem na Hospodina, i naklonil se ke mně, a vyslyšel mé volání.

³ Žízní duše má Boha, Boha živého, a říká: Skoro-liž půjdu, a ukáži se před oblíčejem Božím?

⁷ Můj Bože, jak tesklí duše má! Protož se na tě rozpomínám v krajině Jordánské a Hermonské, na hoře Mitsar.

² Nebo ty jsi Bůh mé síly. Proč jsi mne zapudil? Proč pro ssoužení od nepřítele v smutku mám ustavičně choditi?

⁹ A protož chválíme tě Boha na každý den, a jméno tvé ustavičně oslavujeme. Sélah.

²⁰ Ačkoli jsi nás byl potřel na místě draků, a přikryl jsi nás stínem smrti.

²⁴ Procitiž, proč spíš, ó Pane? Probudiž se, a nezaháněj nás na věky.

¹⁴ Navrať mi radost spasení svého, a duchem dobrovolným utvrď mne.

¹ Přednímu z kantorů na machalat, vyučující žalm Davidův.

¹⁷ Já pak k Bohu volati budu, a Hospodin vysvobodí mne.

²³ Uvrz na Hospodina břímě své, a onť opatrovati tě bude, aniž dopustí, aby na věky pohnut byl spravedlivý. [ (Psalms 55:24) Ale onyno, ty Bože, svedeš do jámy zatracení; lidé zajisté vražedlní a lstiví nedojdou polovice dnů svých, já pak v tebe doufati budu. ]

⁷ Onť jest zajisté skála má, mé spasení, vysoký hrad můj, nepohnuť se.

⁵ Blahoslavený, kohož vyvoluješ, a přivodíš, aby obýval v síňcích tvých. Tuť nasyceni budeme dobrým domu tvého, v svatyni chrámu tvého.

¹⁹ Vstoupil jsi na výsost, jaté jsi vedl vězně, vzal jsi dary pro lidi. I nejzpurnější k přebývání s námi, Hospodine Bože, přivozuješ.

³¹ Zahub zástup kopidlníků, sebrání mocných vůdců i lidu bujného, pyšně vykračující s kusy stříbra; rozptyl lidi žádostivé válek.

¹ Přednímu z kantorů na šošannim, žalm Davidův. ² Vysvoboď mne, ó Bože, neboť jsou dosáhly vody až k duši mé.

¹⁵ Vytrhni mne z bláta, abych nebyl pohřížen; nechť jsem vytržen od těch, kteříž mne nenávidí, jako z hlubokostí vod,

¹⁷ Vyslyšiž mne, Hospodine, neboť jest dobré milosrdenství tvé; vedlé množství slitování svých vzhlédniž na mne.

¹⁷ Vyslyšiž mne, Hospodine, neboť jest dobré milosrdenství tvé; vedlé množství slitování svých vzhlédniž na mne. ¹⁸ A neskrývej tváři své od služebníka svého, neboť mám úzkost; rychle vyslyš mne. ¹⁹ Přibliž se k duši mé, a vyprosť ji; pro nepřátely mé vykup mne. ²⁰ Ty znáš pohanění mé, a zahanbení mé, i potupu mou, před tebouť jsou všickni nepřátelé moji. ²¹ Pohanění potřelo srdce mé, pročež jsem byl v žalosti. Očekával jsem, zdali by mne kdo politoval, ale žádného nebylo, zdali by kdo potěšiti chtěli, ale nedočkal jsem.

¹⁴ Poněvadž každý den trestán bývám, a kázeň přichází na mne každého jitra.

¹⁸ Jistě že jsi je na místech plzkých postavil, a uvržeš je v spustliny.

² Hlas můj k Bohu, když volám, hlas můj k Bohu, aby ucha naklonil ke mně.

⁷ Rozpomínal jsem se v noci na zpěvy své, v srdci svém přemyšloval jsem, a zpytoval to duch můj, pravě: ⁸ Zdali na věky zažene Bůh? Nikdy-liž již více lásky neukáže? ⁹ Zdali do konce přestane milosrdenství jeho? A konec vezme slovo od pokolení až do pokolení?

⁹ Pomoz nám, ó Bože spasení našeho, pro slávu jména svého; vytrhni nás, a buď milostiv hříchům našim pro jméno své.

¹¹ Vstupiž před oblíčej tvůj lkání vězňů, a podlé velikosti síly své zanechej ostatků k smrti oddaných.

³ Smiluj se nade mnou, Hospodine, k toběť zajisté každého dne volám.

¹³ Poněvadž milosrdenství tvé veliké jest nade mnou, a vytrhls duši mou z jámy nejhlubší.

¹ Píseň a žalm synů Chóre, přednímu zpěváku na machalat k zpívání, vyučující, složený od Hémana Ezrachitského.

⁵ Počten jsem mezi ty, kteříž se dostávají do jámy; připodobněn jsem člověku beze vší síly.

⁸ Dolehla na mne prchlivost tvá, a vším vlnobitím svým přikvačil jsi mne. Sélah.

¹⁴ Já pak, Hospodine, k tobě volám, a každého jitra předchází tě modlitba má. ¹⁵ Pročež, ó Hospodine, zamítáš mne, a tvář svou skrýváš přede mnou? ¹⁶ Ztrápený jsem, jako hned maje umříti od násilí; snáším hrůzy tvé, a děsím se.

¹⁸ Obkličují mne jako voda, na každý den obstupují mne hromadně. [ (Psalms 88:19) Vzdálil jsi ode mne přítele a tovaryše, a známým svým jsem ve tmě. ]

⁴⁶ Ukrátil jsi dnů mladosti jeho, a hanbous jej přiodíl. Sélah.

⁷ Ale my hyneme od hněvu tvého, a prochlivostí tvou jsme zděšeni.

¹¹ Ale kdo jest, ješto by znal přísnost hněvu tvého, a ostýchal se zůřivosti tvé?

⁹ Každý den utrhají mi nepřátelé moji, a posměvači moji proklínají mnou. ¹⁰ Nebo jídám popel jako chléb, a k nápoji svému slz přiměšuji,

¹⁸ Oškliví se jim všeliký pokrm, až se i k branám smrti přibližují.

²⁶ Vznášejí se k nebi, sstupují do propasti, duše jejich v nebezpečenství rozplývá se.

²² Jsemť zajisté chudý a nuzný, a srdce mé raněno jest u vnitřnostech mých. ²³ Jako stín, když se nachyluje, ucházeti musím; honí se za mnou jako za kobylkou. ²⁴ Kolena má klesají postem, a tělo mé vyschlo z tučnosti.

¹⁷ Ne mrtví chváliti budou Hospodina, ani kdo ze všech těch, kteříž sstupují do místa mlčení,

³ Obklíčilyť mne byly bolesti smrti, a úzkosti hrobu potkaly mne; sevření a truchlost přišla na mne.

¹⁰ Všickni národové obklíčili mne, ale ve jménu Hospodinovu vyplénil jsem je. ¹¹ Mnohokrát obklíčili mne, ale ve jménu Hospodinovu vyplénil jsem je. ¹² Ssuli se na mne jako včely, však zhasli jako oheň z trní: nebo ve jménu Hospodinovu vyplénil jsem je.

¹⁷ Neumruť, ale živ budu, abych vypravoval skutky Hospodinovy.

¹⁴⁷ Předstihám svitání a volám, na tvéť slovo očekávám. ¹⁴⁸ Předstihají oči mé bdění proto, abych přemýšlel o výmluvnostech tvých.

⁴ Tehdáž by nás byly přikvačily vody, proud zachvátil by byl duši naši;

¹ Píseň stupňů. Z hlubokosti volám k tobě, Hospodine.

²³ Kterýž v snížení našem pamatuje na nás, nebo jest věčné milosrdenství jeho.

⁷ Řekl jsem Hospodinu: Bůh silný můj jsi, pozoruj, Hospodine, hlasu pokorných modliteb mých.

¹ Žalm Davidův. Hospodine, k toběť volám, pospěš ke mně; pozoruj hlasu mého, když tebe vzývám. ² Budiž příjemná modlitba má, jako kadění před oblíčejem tvým, pozdvižení rukou mých, jako obět večerní.

⁴ Když se úzkostmi svírá ve mně duch můj, ty znáš stezku mou; na cestě, po kteréžkoli chodím, osídlo mi ukryli.

³ Nebo stihá nepřítel duši mou, potírá až k zemi život můj; na to mne přivodí, abych bydlil v mrákotě, jako ti, kteříž již dávno zemřeli,

³ Nebo stihá nepřítel duši mou, potírá až k zemi život můj; na to mne přivodí, abych bydlil v mrákotě, jako ti, kteříž již dávno zemřeli, ⁴ Tak že se svírá úzkostmi duch můj ve mně, u vnitřnosti mé hyne srdce mé.

⁴ Tak že se svírá úzkostmi duch můj ve mně, u vnitřnosti mé hyne srdce mé.

⁶ Vztahuji ruce své k tobě, duše má jako země vyprahlá žádá tebe. Sélah. ⁷ Pospěšiž a vyslyš mne, Hospodine, hyne duch můj; neukrývejž tváři své přede mnou, neboť jsem podobný těm, kteříž sstupují do hrobu.

¹⁹ Cesta pak bezbožných jako mrákota; nevědí, na čem se ustrčiti mohou.

¹¹ Peklo i zatracení jest před Hospodinem, čím více srdce synů lidských?

¹⁶ Nebo není památka moudrého jako i blázna na věky, proto že to, což nyní jest, ve dnech budoucích všecko v zapomenutí přichází, a že jakož umírá moudrý, tak i blázen.

¹⁰ A tehdáž viděl jsem bezbožné pohřbené, že se zase navrátili, ale kteříž z místa svatého odešli, v zapomenutí dáni jsou v městě tom, v kterémž dobře činili. I to také jest marnost.

⁵ Nebo živí vědí, že umříti mají, mrtví pak nevědí nic, aniž více mají odplaty, proto že v zapomenutí přišla památka jejich.

²² Buď že na zemi popatří, a aj, všudy ssoužení a tma, mrákota, bída i nátisk v temnostech.

² Aj, Bůh silný spasení mé, doufati budu, a nebudu se strašiti; nebo síla má a píseň a spasení mé jest Bůh Hospodin.

⁹ I peklo zespod zbouřilo se pro tebe, k vyjití vstříc přicházejícímu tobě vzbudilo pro tě mrtvé, všecka knížata země; kázalo vyvstati z stolic jejich i všechněm králům národů. ¹⁰ Všickni tito odpovídajíce, mluví tobě: Což ty také jsi zemdlen jako i my, a nám podobný učiněn? ¹¹ Svrženať jest do pekla pýcha tvá, i zvuk hudebných nástrojů tvých; moli tobě podestláno, a červi tě přikrývají. ¹² Jakž to, že jsi spadl s nebe, ó lucifeře v jitře vycházející? Poražen jsi až na zem, ještos zemdlíval národy.

¹⁹ Oživouť mrtví tvoji, těla mrtvá má vstanou. Prociťte a prozpěvujte, obyvatelé prachu. Nebo rosa tvá jako rosa na bylinách, ale bezbožné k zemi zporážíš.

¹⁰ Jáť jsem byl řekl v přestřižení dnů svých, že vejdu do bran hrobu, zbaven budu ostatku let svých. ¹¹ Řekl jsem byl, že neuzřím Hospodina, Hospodina v zemi živých, nebudu vídati člověka více mezi přebývajícími na světě. ¹² Přebývání mé pomíjí, a stěhuje se ode mne jako stánek pastýřský; přestřihl jsem jako tkadlec život svůj, od třísní odřeže mne. Dnes dříve než noc přijde, učiníš mi konec.

¹⁷ Aj, v čas pokoje potkala mne byla hořkost nejhořčejší, ale tobě zalíbilo se vytrhnouti duši mou z propasti zkažení, proto že jsi zavrhl za hřbet svůj všecky hříchy mé. ¹⁸ Nebo ne hrob oslavuje tebe, ani smrt tě chválí, aniž očekávají ti, jenž do jámy sstupují, pravdy tvé.

¹⁸ Nebo ne hrob oslavuje tebe, ani smrt tě chválí, aniž očekávají ti, jenž do jámy sstupují, pravdy tvé. ¹⁹ Ale živý, živý, tenť oslavovati bude tebe, jako já dnes, a otec synům v známost uvodí pravdu tvou.

⁷ Toto praví Hospodin vykupitel Izraelův, Svatý jeho, tomu, jímž pohrdá každý, a jehož sobě oškliví národové, služebníku panujících: Králové, vidouce tě, povstanou, a knížata klaněti se budou pro Hospodina, kterýž věrný jest, Svatého Izraelského, jenž tě vyvolil.

³ Nejpohrdanější zajisté a nejopovrženější byl z lidí, muž bolestí, a kterýž zkusil nemocí, a jako ukrývající tvář svou; nejpohrdanější, pročež jsme ho za nic nevážili. ⁴ Ještotě on nemoci naše vzal, a bolesti naše vlastní on nesl, my však domnívali jsme se, že jest raněn, a ubit od Boha, i strápen. ⁵ On pak raněn jest pro přestoupení naše, potřín pro nepravosti naše; kázeň pokoje našeho na něj vzložena, a zsinalostí jeho lékařství nám způsobeno. ⁶ Všickni my jako ovce zbloudili jsme, jeden každý na cestu svou obrátili jsme se, a Hospodin uvalil na něj nepravosti všech nás.

⁸ Z úzkosti a z soudu vyňat jest, a protož rod jeho kdo vypraví, ačkoli vyťat jest z země živých, a zraněn pro přestoupení lidu mého?

¹⁰ Taktě se líbilo Hospodinu jej stírati, a nemocí trápiti, aby polože duši svou v oběť za hřích,viděl símě své, byl dlouhověký, a to, což se líbí Hospodinu, skrze něho šťastně konáno bylo.

¹⁰ Taktě se líbilo Hospodinu jej stírati, a nemocí trápiti, aby polože duši svou v oběť za hřích,viděl símě své, byl dlouhověký, a to, což se líbí Hospodinu, skrze něho šťastně konáno bylo. ¹¹ Z práce duše své uzří užitek, jímž nasycen bude. Známostí svou ospravedlní spravedlivý služebník můj mnohé; nebo nepravosti jejich on sám ponese.

⁶ Na zdech tvých, Jeruzaléme, postavím strážné, kteříž přes celý den i přes celou noc nikdy nebudou mlčeti. Kteříž tedy připomínáte Hospodina, nemlčtež,

³ Pres jsem tlačil sám, aniž kdo z lidí byl se mnou. Tlačil jsem nepřátely v hněvě svém, a pošlapal jsem je v prchlivosti své, až stříkala krev i nejsilnějších jejich na roucho mé, a tak všecken oděv svůj zkálel jsem.

² (Bylo pak tehdáž vojsko krále Babylonského oblehlo Jeruzalém, a Jeremiáš prorok byl zavřín v síni stráže, kteráž byla v domě krále Judského.

² Zahnal mne, a uvedl do tmy a ne k světlu.

⁵ Zastavěl mne a obklíčil přeodpornou hořkostí. ⁶ Postavil mne v tmavých místech jako ty, kteříž již dávno zemřeli. ⁷ Ohradil mne, abych nevyšel; obtížil ocelivý řetěz můj.

⁷ Ohradil mne, abych nevyšel; obtížil ocelivý řetěz můj. ⁸ A jakžkoli volám a křičím, zacpává uši před mou modlitbou.

⁸ A jakžkoli volám a křičím, zacpává uši před mou modlitbou. ⁹ Ohradil cesty mé tesaným kamenem, a stezky mé zmátl.

¹⁵ Sytí mne hořkostmi, opojuje mne pelynkem. ¹⁶ Nadto potřel o kameníčko zuby mé, vrazil mne do popela. ¹⁷ Tak jsi vzdálil, ó Bože, duši mou od pokoje, až zapomínám na pohodlí, ¹⁸ A říkám: Zahynulatě síla má i naděje má, kterouž jsem měl v Hospodinu. ¹⁹ A však duše má rozvažujíc trápení svá a pláč svůj, pelynek a žluč,

⁴⁸ Potokové vod tekou z očí mých pro potření dcery lidu mého. ⁴⁹ Oči mé slzí bez přestání, proto že není žádného odtušení,

⁵⁵ Vzývám jméno tvé, ó Hospodine, z jámy nejhlubší.

¹¹ Za tím stalo se slovo Hospodinovo ke mně, řkoucí:

²⁰ Když učiním, že sstoupíš s sstupujícími do jámy k lidu dávnímu, a posadím tě v nejnižších stranách země, na pustinách starodávních s těmi, jenž sstupují do jámy, aby nebylo bydleno v tobě: prokáži slávu v zemi živých.

¹⁸ Synu člověčí, naříkej nad množstvím Egypta, a snes jej i dcery národů těch slavných do zpodních míst země k těm, kteříž sstupují do jámy. ¹⁹ A rci: Nad kohož bys utěšenější byl? Sstupiž a lež s neobřezanci. ²⁰ Mezi zbitými mečem padnou, meči vydán jest, vlectež jej i všecko množství jeho. ²¹ Budouť k němu mluviti hrdiny s jeho pomocníky z prostřed hrobu, kdež neobřezanci mečem zbití sstoupivše, leží. ²² Tam jest Assur i všecka zběř jeho, jehož hrobové jsou vůkol tohoto. Všickni ti byvše zbiti, padli od meče. ²³ Jehož hrobové jsou po stranách jámy, aby byla zběř jeho vůkol hrobu tohoto. Všickni ti byvše zbiti, padli od meče, kteříž pouštívali strach v zemi živých. ²⁴ Tam Elam i všecko množství jeho vůkol hrobu tohoto. Všickni ti neobřezanci byvše zbiti, padli od meče, a sstoupili do zpodních míst země, kteříž pouštívali strach svůj v zemi živých. Jižť nesou potupu svou s těmi, kteříž sstupují do jámy. ²⁵ Mezi zbitými postavili jemu lože, i všemu množství jeho, vůkol něhož jsou hrobové tohoto. Všickni ti neobřezanci zbiti mečem, nebo pouštín býval strach jejich v zemi živých. Jižť nesou potupu svou s těmi, jenž sstupují do jámy, mezi zbitými položeni jsouce. ²⁶ Tam Mešech, Tubal i všecko množství jeho, a vůkol něho hrobové tohoto. Všickni ti neobřezanci zbiti mečem, nebo pouštívali strach svůj v zemi živých. ²⁷ Ačťkoli ti ještě nelehli s hrdinami, kteříž padli z neobřezanců, kteříž sstoupili do hrobu s zbrojí svou vojenskou, a podložili meče své pod hlavy své, a však důjdeť nepravost jejich na kosti jejich; nebo strach hrdin byl v zemi živých. ²⁸ I ty mezi neobřezanci potřín budeš, a lehneš s zbitými mečem. ²⁹ Tam Edom, králové jeho, i všecka knížata jeho, kteříž položeni jsou i s svou mocí s zbitými mečem. I ti s neobřezanci lehnou a s těmi, kteříž sstupují do jámy. ³⁰ Tam knížata půlnoční strany všickni napořád, i všickni Sidonští, kteříž sstoupí k zbitým, s strachem svým, za svou moc stydíce se, a ležeti budou ti neobřezanci s zbitými mečem, a ponesou potupu svou s těmi, kteříž sstupují do jámy. ³¹ Ty uhlédaje Farao, potěší se nade vším množstvím svým, Farao i všecko vojsko jeho, zbiti jsouce mečem, dí Panovník Hospodin. ³² Nebo pustím strach svůj v zemi živých, a položen bude mezi neobřezanci s zbitými mečem Farao i všecko množství jeho, praví Panovník Hospodin.

¹ Byla nade mnou ruka Hospodinova, a vyvedl mne Hospodin v duchu, a postavil mne u prostřed údolí, kteréž bylo plné kostí. ² I provedl mne skrze ně vůkol a vůkol, a aj, bylo jich velmi mnoho v tom údolí, a aj, byly velmi suché. ³ I řekl mi: Synu člověčí, mohly-li by ožiti kosti tyto? I řekl jsem: Panovníče Hospodine, ty víš. ⁴ V tom řekl mi: Prorokuj o těch kostech a rci jim: Kosti suché, slyšte slovo Hospodinovo. ⁵ Toto praví Panovník Hospodin kostem těmto: Aj, já uvedu do vás ducha, abyste ožily. ⁶ A dám na vás žily, a učiním, že zroste na vás maso, a otáhnu vás koží; dám, pravím, do vás ducha, abyste ožily, i zvíte, že já jsem Hospodin. ⁷ Tedy prorokoval jsem tak, jakž mi rozkázáno bylo. I stal se zvuk, když jsem já prorokoval, a aj, hřmot, když se přibližovaly kosti jedna k druhé. ⁸ I viděl jsem, a aj, žily a maso na nich se ukázalo, i koží potaženy byly po vrchu, ale ducha žádného nebylo v nich. ⁹ I řekl mi: Prorokuj k duchu, prorokuj, synu člověčí, a rci duchu: Takto praví Panovník Hospodin: Ode čtyř větrů přiď, duchu, a věj na tyto zmordované, ať oživou. ¹⁰ Tedy prorokoval jsem, jakž mi rozkázal. I všel do nich duch, a ožili, a postavili se na nohách svých, zástup velmi veliký. ¹¹ I řekl mi: Synu člověčí, kosti tyto jsou všecken dům Izraelský. Aj, říkají: Uschly kosti naše, a zhynula čáka naše, jižť jest po nás. ¹² Protož prorokuj a rci jim: Takto praví Panovník Hospodin: Aj, já otevru hroby vaše, a vyvedu vás z hrobů vašich, lide můj, a uvedu vás do země Izraelské. ¹³ I zvíte, že já jsem Hospodin, když otevru hroby vaše, a vyvedu vás z hrobů vašich, lide můj. ¹⁴ A dám Ducha svého do vás, abyste ožili, a osadím vás v zemi vaší, i zvíte, že já Hospodin mluvím i činím, dí Hospodin.

²⁶ Po téhodnech pak těch šedesáti a dvou zabit bude Mesiáš, však jemu to nic neuškodí; nýbrž to město i tu svatyni zkazí, i lid ten svůj budoucí, tak že skončení jeho bude hrozné, ano i do vykonání boje bude boj stálý všelijak do vyplénění.

³ A řekl: Z ssoužení svého volal jsem k Hospodinu, a ozval se mi; z břicha hrobu křičel jsem, a vyslyšel jsi hlas můj.

⁶ Obklíčily mne vody až k duši, propast obklíčila mne, lekno otočilo se okolo hlavy mé.

⁸ A zahladil jsem tři pastýře měsíce jednoho, ale duše má stýskala sobě s nimi, proto že duše jejich nenáviděla mne.

⁷ Ó meči, prociť na pastýře mého, a na muže bližního mého, praví Hospodin zástupů. Bí pastýře, a rozprchnou se ovce, ale zase obrátím ruku svou k maličkým.

¹³ Vcházejte těsnou branou; nebo prostranná brána a široká cesta jest, kteráž vede k zahynutí, a mnoho jest těch, kteříž vcházejí skrze ni.

¹² Ale synové království vyvrženi budou do temností zevnitřních. Tamť bude pláč a škřipení zubů.

³⁷ A pojav s sebou Petra a dva syny Zebedeovy, počal se rmoutiti a teskliv býti. ³⁸ Tedy řekl jim: Smutnáť jest duše má až k smrti. Pozůstaňtež tuto a bděte se mnou. ³⁹ A poodšed maličko, padl na tvář svou, modle se a řka: Otče můj, jest-li možné, nechť odejde ode mne kalich tento. Avšak ne jakž já chci, ale jakž ty chceš.

²¹ I odpověděv vladař, řekl jim: Kterého chcete ze dvou, ať vám propustím? A oni řekli: Barabbáše. ²² Dí jim Pilát: Co pak učiním s Ježíšem, jenž slove Kristus? Řekli mu všickni: Ukřižován buď. ²³ Vladař pak řekl: I což jest zlého učinil? Oni pak více volali, řkouce: Ukřižován buď. ²⁴ A vida Pilát, že by nic neprospěl, ale že by větší rozbroj byl, vzav vodu, umyl ruce před lidem, řka: Čist jsem já od krve spravedlivého tohoto. Vy vizte. ²⁵ A odpověděv všecken lid, řekl: Krev jeho na nás i na naše syny.

³⁹ Ti pak, kteříž chodili tudy, rouhali mu se, ukřivujíce hlav svých, ⁴⁰ A říkajíce: Hej, ty jako rušíš chrám Boží a ve třech dnech jej zase vzděláváš, pomoziž sám sobě. Jsi-li Syn Boží, sestupiž s kříže. ⁴¹ Tak podobně i přední kněží posmívajíce se s zákoníky a staršími, pravili: ⁴² Jiným pomáhal, sám sobě nemůž pomoci. Jestliže jest král Židovský, nechať nyní sstoupí s kříže, a uvěříme jemu. ⁴³ Doufalť v Boha, nechať ho nyní vysvobodí, chce-liť mu; nebo pravil: Syn Boží jsem. ⁴⁴ Takž také i lotři, kteříž byli s ním ukřižováni, utrhali jemu.

⁴⁶ A při hodině deváté zvolal Ježíš hlasem velikým, řka: Eli, Eli, lama zabachtani? To jest: Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?

³⁵ A přede dnem velmi ráno vstav Ježíš, vyšel, a šel na pusté místo, a tam se modlil.

³⁵ A když on ještě mluvil, přišli někteří z domu knížete školy, řkouce: Dcera tvá umřela, proč již zaměstknáváš Mistra? ³⁶ Ježíš pak, hned jakž uslyšel to, což oni mluvili, řekl knížeti školy: Neboj se, toliko věř.

³³ A pojav s sebou Petra a Jakuba a Jana, počal se lekati a velmi teskliv býti. ³⁴ I dí jim: Smutnáť jest duše má až k smrti. Počekejtež tuto a bděte.

⁴⁷ A veselí se duch můj v Bohu, Spasiteli mém,

³⁰ Neboť jsou viděly oči mé spasení tvé,

³⁷ A ta vdova byla, mající let okolo osmdesáti a čtyř, kteráž nevycházela z chrámu, posty a modlitbami sloužeci Bohu dnem i nocí.

¹² A když se přiblížil k bráně města, aj, mrtvý byl nesen ven, syn jediný matky své, a ta vdova byla, a zástup města mnohý s ní. ¹³ Kteroužto uzřev Pán, milosrdenstvím hnut jsa nad ní, řekl jí: Neplačiž. ¹⁴ A přistoupiv, dotekl se már. (Ti pak, kteříž nesli, zastavili se.) I řekl: Mládenče, toběť pravím, vstaň. ¹⁵ I pozdvih se mrtvý, sedl, a počal mluviti. I dal jej mateři jeho. ¹⁶ Tedy podjala všecky bázeň, i velebili Boha, řkouce: Že prorok veliký povstal mezi námi, a že Bůh navštívil lid svůj.

⁷ A což by pak Bůh nepomstil volených svých, volajících k němu dnem i nocí, ačkoli i prodlévá jim?

⁴⁴ A jsa v boji, horlivěji se modlil. I učiněn jest pot jeho jako krůpě krve tekoucí na zemi.

³⁶ Kdož věří v Syna, má život věčný; ale kdožť jest nevěřící Synu, neuzříť života, ale hněv Boží zůstává na něm.

³⁵ I zaplakal Ježíš.

⁵⁷ Vydali pak byli přední kněží a farizeové mandát, jestliže by kdo zvěděl, kde by byl, aby pověděl, aby jej jali.

⁴⁶ Já Světlo na svět jsem přišel, aby žádný, kdož věří ve mne, ve tmě nezůstal.

²³ Kdož mne nenávidí, i Otceť mého nenávidí. ²⁴ Bych byl skutků nečinil mezi nimi, jichžto žádný jiný nečinil, hříchu by neměli; ale nyní jsou i viděli, i nenáviděli, i mne i Otce mého.

⁵ Ale podle tvrdosti své a srdce nekajícího shromažďuješ sobě hněv ke dni hněvu a zjevení spravedlivého soudu Božího, ⁶ Kterýž odplatí jednomu každému podle skutků jeho, ⁷ Těm zajisté, kteříž trvajíce v dobrém skutku, slávy a cti a nesmrtelnosti hledají, životem věčným, ⁸ Těm pak, kteříž jsou svárliví a pravdě nepovolují, ale povolují nepravosti, prchlivostí a hněvem, ⁹ Trápením a úzkostí, a to každé duši člověka činícího zlé, i Žida předně, a též i Řeka.

⁶ Kristus zajisté, když jsme my ještě mdlí byli, v čas příhodný za bezbožné umřel.

³² Kterýž ani vlastnímu Synu svému neodpustil, ale za nás za všecky vydal jej, i kterakž by tedy nám s ním všech věcí nedal?

²² Což pak divného, že Bůh, chtěje ukázati hněv a oznámiti moc svou, snášel ve mnohé trpělivosti nádoby hněvu, připravené k zahynutí.

⁵² Neboť zatroubí, a mrtví vstanou neporušitelní, a my proměněni budeme. ⁵³ Musí zajisté toto porušitelné tělo obléci neporušitelnost, a smrtelné toto obléci nesmrtelnost. ⁵⁴ A když porušitelné toto tělo obleče neporušitelnost, a smrtelné toto obleče nesmrtelnost, tehdy se naplní řeč, kteráž napsána jest: Pohlcena jest smrt v vítězství. ⁵⁵ Kde jest, ó smrti, osten tvůj? Kde jest, ó peklo, vítězství tvé? ⁵⁶ Osten pak smrti jestiť hřích, a moc hřícha jest Zákon. ⁵⁷ Ale Bohu díka, kterýž dal nám vítězství skrze Pána našeho Jezukrista.

⁹ Nýbrž sami v sobě již jsme byli tak usoudili, že nebylo lze než umříti, abychom nedoufali sami v sobě, ale v Bohu, jenž i mrtvé křísí.

⁴ Nebo ačkoli ukřižován jest jako nemocný, ale živ jest z moci Boží. A tak i my mdlí jsme s ním, ale živi budeme s ním, z moci Boží vztahující se až k vám.

¹³ Ale vykoupilť jest nás Kristus z zlořečenství Zákona, učiněn byv pro nás zlořečenstvím, (nebo psáno jest: Zlořečený každý, kdož visí na dřevě),

¹⁰ Dnem i nocí přehorlivě modléce se, abychom uzřeli tvář vaši a doplnili to, čehož by se nedostávalo víře vaší?

³ Díky činím Bohu, jemuž sloužím, jako i předkové moji, v svědomí čistém, z toho, že mám na tě ustavičnou pamět na svých modlitbách ve dne i v noci,

¹⁰ Neokrádajíce, ale ve všem věrnosti pravé dokazujíce, aby učení Spasitele našeho Boha ve všem ozdobovali.

¹³ Očekávajíce té blahoslavené naděje a příští slávy velikého Boha a Spasitele našeho Jezukrista,

⁴ Ale když se zjevila dobrota a láska k lidem Spasitele našeho Boha, ⁵ Ne z skutků spravedlnosti, kteréž bychom my činili, ale podle milosrdenství svého spasil nás, skrze obmytí druhého narození, a obnovení Ducha svatého, ⁶ Kteréhož vylil na nás hojně, skrze Jezukrista Spasitele našeho, ⁷ Abychom, ospravedlněni jsouce milostí jeho, byli dědicové v naději života věčného.

²⁴ Kterýžto hříchy naše na svém těle sám vnesl na dřevo, abychom hříchům zemrouce, spravedlnosti živi byli, jehož zsinalostí uzdraveni jste.

¹ Bývali pak i falešní proroci v lidu, jakož i mezi vámi budou falešní učitelé, kteříž chytře uvedou sekty zatracení, i toho Pána, kterýž je vykoupil, zapírajíce, uvodíce na sebe rychlé zahynutí.

⁶ A ty anděly, kteříž neostříhali svého knížetství, ale opustili příbytek svůj, k soudu velikého toho dne vazbou věčnou pod mrákotou schoval.

¹³ Vzteklé vody mořské, vymítajíce jako pěny svou mrzkost, hvězdy bludné, jimžto mrákota tmy zachována jest na věčnost.

¹⁶ A řekli horám a skalí: Padněte na nás a skrejte nás před tváří toho, jenž sedí na trůnu, a před hněvem Beránka. ¹⁷ Nebť jest přišel den veliký hněvu jeho. I kdo bude moci ostáti?

¹⁷ Nebť jest přišel den veliký hněvu jeho. I kdo bude moci ostáti?