Job 10

BKR^{(i) 1} Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své. ² Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou? ³ Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ? ⁴ Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš? ⁵ Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským, ⁶ Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš? ⁷ Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé. ⁸ Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne. ⁹ Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne. ¹⁰ Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil? ¹¹ Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne. ¹² Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého. ¹³ Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě. ¹⁴ Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne. ¹⁵ Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své, ¹⁶ Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš. ¹⁷ Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně. ¹⁸ Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo, ¹⁹ A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen. ²⁰ Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál, ²¹ Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti, ²² Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.