Job 3 Cross References - BKR

¹ Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému. ² Nebo mluvě Job, řekl: ³ Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík. ⁴ Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem. ⁵ Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní. ⁶ Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla. ⁷ Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní. ⁸ Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba. ⁹ Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní. ¹⁰ Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých. ¹¹ Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul? ¹² Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval? ¹³ Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj, ¹⁴ S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá, ¹⁵ Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem. ¹⁶ Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla? ¹⁷ Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali. ¹⁸ Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka. ¹⁹ Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého. ²⁰ Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého? ²¹ Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů? ²² Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob? ²³ Člověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel? ²⁴ Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé. ²⁵ To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne. ²⁶ Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.

¹⁸ Nebo byl zavřel Hospodin každý život ženský v domě Abimelechově, pro Sáru manželku Abrahamovu.

³¹ Vida pak Hospodin, že Lía nemá lásky, otevřel život její; a Ráchel nechal neplodné.

³ Řekla ona: Hle, děvka má Bála; vejdi k ní, aby rodila na kolena má, a budu míti já také syny z ní.

²³ A viděl Jozef syny Efraimovy až do třetího pokolení; ano i synové Machira, syna Manassesova, vychováni jsou u Jozefa.

⁶ I přikázal Farao v ten den úředníkům nad lidem a šafářům jeho, řka: ⁷ Nedávejte již více slámy lidu k dělání cihel jako prvé; nechať jdou sami a sbírají sobě slámu. ⁸ Však touž summu cihel, kterouž udělávali prvé, uložte na ně, nic neujímejte z ní; neboť zahálejí, a protož volají, řkouce: Poďme, obětujme Bohu našemu.

¹⁵ I přišli šafáři synů Izraelských, a volali k Faraonovi, řkouce: Proč tak děláš služebníkům svým? ¹⁶ Slámy se nedává služebníkům tvým, a říkají nám: Dělejte cihly; a hle, služebníci tvoji biti bývají, a hřeší lid tvůj. ¹⁷ I řekl: Zahálíte, zahálíte, a protož mluvíte: Poďme, obětujme Hospodinu. ¹⁸ Protož nyní jděte, dělejte; slámy se vám dávati nebude, ale vy summu cihel vyplňujte. ¹⁹ Vidouce šafáři synů Izraelských, že zle s nimi, poněvadž řečeno: Neujmete počtu cihel vašich z úkolu denního v den jeho,

²² I vztáhl Mojžíš ruku svou k nebi, a byla tma přehustá po vší zemi Egyptské za tři dni. ²³ Aniž viděl jeden druhého, a aniž kdo vstal z místa svého za tři dni; ale synové Izraelští všickni měli světlo v příbytcích svých.

¹⁵ Pakli mi tak dělati chceš, prosím, zabí mne raději, jestliže jsem nalezl milost před očima tvýma, abych více nehleděl na trápení své.

¹⁸ Odpovídaje pak Balám, řekl služebníkům Balákovým: Byť mi pak dal Balák plný dům svůj stříbra a zlata, nemohl bych přestoupiti slova Hospodina Boha svého, a učiniti proti němu malé neb veliké věci.

¹¹ Tedy přistoupili jste, a stáli jste pod horou; (hora pak ta hořela ohněm až do samého nebe, a byly na ní tmy, oblak a mrákota.)

¹² Země, o kterouž Hospodin Bůh tvůj pečuje, a vždycky oči Hospodina Boha tvého obráceny jsou na ni, od počátku roku až do konce jeho.

³ Tedy volali synové Izraelští k Hospodinu; nebo devět set vozů železných měl, a on násilně ssužoval Izraele za dvadceti let.

¹⁴ I mluvilo těch pět mužů, kteříž chodili k shlédnutí země Lais, a řekli bratřím svým: Víte-liž, že v domích těchto jest efod a terafim, a rytina a slitina? Protož nyní vězte, co máte činiti.

⁵ Anně pak dal díl jeden výborný, nebo Annu miloval, ale Hospodin zavřel byl život její.

¹⁰ Ona pak jsuci v hořkosti srdce, modlila se Hospodinu a plakala velmi.

¹⁰ A tak usnul David s otci svými, a pohřben jest v městě Davidově.

²⁷ I složil král stříbra v Jeruzalémě jako kamení, a cedrového dříví jako planého fíkoví, kteréž roste v údolí u velikém množství.

⁴³ I usnul Šalomoun s otci svými, a pochován jest v městě Davida otce svého. Kraloval pak Roboám syn jeho místo něho.

⁴ Sám pak šel předce po poušti cestou dne jednoho, a přišed, usadil se pod jedním jalovcem, a žádal sobě smrti a řekl: Jižť jest dosti, ó Hospodine, vezmi duši mou, nebť nejsem lepší otců svých.

²⁷ V tom přišla k muži Božímu na horu, a chopila se noh jeho. I přistoupil Gézi, aby ji odehnal. Ale muž Boží řekl: Nechej jí; nebo v hořkosti jest duše její, a Hospodin zatajil to přede mnou, aniž mi oznámil.

²⁵ Naříkal také i Jeremiáš nad Joziášem, a zpívávali všickni zpěváci a zpěvakyně v naříkáních svých o Joziášovi až do dnešního dne, kteráž uvedli v obyčej Izraeli. A ta jsou zapsána v pláči Jeremiášovu.

⁵ A když vypořádali dny hodů, posílával Job, a posvěcoval jich, a vstávaje ráno, obětoval zápaly podlé počtu všech jich. Nebo říkával Job: Snad zhřešili synové moji, aneb zlořečili Bohu v srdci svém. Tak činíval Job po všecky ty dny.

¹¹ Ale vztáhni nyní ruku svou, a dotkni se všeho, což má, nebude-liť zlořečiti v oči.

²² V tom ve všem nezhřešil Job, a nepřivlastnil Bohu nic nemoudrého.

⁵ Ale vztáhni nyní ruku svou, a dotkni se kostí jeho, a masa jeho, nebude-liť v oči zlořečiti tobě.

⁹ I řekla jemu žena jeho: Ještě vždy trváš v své upřímnosti? Zlořeč Bohu a umři. ¹⁰ Jížto řekl: Mluvíš, jako jedna z bláznivých mluvívá. Dobré-liž jen věci bráti budeme od Boha, zlých pak nebudeme přijímati? V tom ve všem nezhřešil Job rty svými.

³ Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.

¹⁶ Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?

² Ó kdyby pilně zváženo bylo hořekování mé, a bída má na váze aby spolu vyzdvižena byla. ³ Jistě že by se nad písek mořský těžší ukázala, pročež mi se i slov nedostává.

⁷ Ach, kterýchž se ostýchala dotknouti duše má, ty jsou již bolesti těla mého.

⁹ Totiž, aby se líbilo Bohu setříti mne, vztáhnouti ruku svou, a zahladiti mne.

⁸ Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude. ⁹ Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase, ¹⁰ Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.

¹⁴ Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne, ¹⁵ Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život. ¹⁶ Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.

¹⁹ Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?

²¹ Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.

¹ Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.

¹⁸ Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo, ¹⁹ A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.

²¹ Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti, ²² Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.

²² Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.

¹⁴ Jestliže on boří, nemůže zase stavíno býti; zavírá-li člověka, nemůže býti otevříno.

¹⁷ On uvodí rádce v nemoudrost, a z soudců blázny činí.

²¹ On vylévá potupu na urozené, a sílu mocných zemdlívá.

¹⁰ Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl? ¹¹ Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá: ¹² Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého. ¹³ Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.

²⁸ A bydlil v městech zkažených, a v domích, v nichž žádný nebydlil, kteráž v hromady rumu obrácena byla.

¹⁶ Tvář má oduřavěla od pláče, a na víčkách mých stín smrti jest.

¹³ Abych pak čeho i očekával, hrob bude dům můj, ve tmě usteli ložce své.

¹⁶ Do skrýší hrobu sstoupí, poněvadž jest všechněm v prachu země odpočívati.

⁶ Tedy vězte, že Bůh podvrátil mne, a sítí svou otáhl mne.

⁸ Cestu mou zapletl tak, abych nikoli projíti nemohl, a stezky mé temnostmi zastřel.

¹² Pročež přitáhše houfové jeho, učinili sobě ke mně cestu, a vojensky se položili okolo stanu mého.

²⁷ Kteréhož já uzřím sobě, a oči mé spatří jej, a ne jiný, jakkoli zhynula ledví má u vnitřnosti mé.

¹³ Tráví v štěstí dny své, a v okamžení do hrobu sstupují.

²³ Tento umírá v síle dokonalosti své, všelijak bezpečný a pokojný.

²⁵ Nebo bude Všemohoucí nejčistším zlatem tvým, a stříbrem i silou tvou.

² Což vždy předce naříkání mé za zpouru jmíno bude, ješto bída má těžší jest nežli lkání mé?

¹⁷ Ale hned v jitře přichází na ně stín smrti; když jeden druhého poznati může, strachu stínu smrti okoušejí.

⁹ Zdaliž volání jeho vyslyší Bůh silný, když na něj přijde ssoužení?

¹⁶ Nashromáždí-li jako prachu stříbra, a jako bláta najedná-li šatů: ¹⁷ Co najedná, to spravedlivý obleče, a stříbro nevinný rozdělí.

³ Cíl ukládá temnostem, a všelikou dokonalost člověk vystihá, kámen mrákoty a stínu smrti.

¹⁵ Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé.

²³ Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý.

²⁶ Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota.

²³ Nebo jsem se bál, aby mne Bůh nesetřel, jehož bych velebnosti nikoli neznikl.

²⁰ Tak že sobě život jeho oškliví pokrm, a duše jeho krmi nejlahodnější.

²⁸ Bůh však vykoupil duši mou, aby nešla do jámy, a život můj, aby světlo spatřoval.

³⁰ Aby odvrátil duši jeho od jámy, a aby osvícen byl světlem živých.

¹⁶ A protož marně Job otvírá ústa svá, hloupě rozmnožuje řeči své.

¹⁷ Jsou-li tobě zjeveny brány smrti? A brány stínu smrti viděl-lis?

⁷ Posmívá se hluku městskému, a na křikání toho, kdož by jej honil, nic nedbá.

¹ Není žádného tak smělého, kdo by jej zbudil, kdož tedy postaví se přede mnou?

¹⁰ Z úst jeho jako pochodně vycházejí, a jiskry ohnivé vyskakují.

¹⁸ Pokládá železo za plevy, ocel za dřevo shnilé.

²⁵ Cokoli vysokého jest, za nic pokládá, jest králem nade všemi šelmami.

¹ Přednímu zpěváku k času jitřnímu, žalm Davidův. ² Bože můj, Bože můj, pročež jsi mne opustil? Vzdálils se od spasení mého a od slov naříkání mého.

⁹ Spustiltě se na Hospodina, nechť ho vysvobodí; nechať jej vytrhne, poněvadž se mu v něm zalíbilo. ¹⁰ Ješto ty jsi, kterýž jsi mne vyvedl z života, ustaviv mne v doufání při prsích matky mé.

⁴ Byť mi se dostalo jíti přes údolí stínu smrti, nebuduť se báti zlého, nebo ty se mnou jsi; prut tvůj a hůl tvá, toť mne potěšuje.

⁸ Plésati a radovati se budu v milosrdenství tvém, že jsi vzezřel na mé trápení, a poznal jsi v ssoužení duši mou.

³ Já když jsem mlčel, prahly kosti mé v úpění mém každého dne.

⁸ Nebo ledví má plná jsou mrzkosti, a nic není celého v těle mém.

² Řekl jsem: Ostříhati budu cest svých, abych nezhřešil jazykem svým; pojmu v uzdu ústa svá, dokudž bude bezbožník přede mnou. ³ Mlčením byl jsem k němému podobný, umlčel jsem se i spravedlivého odporu, ale bolest má více zbouřena jest.

³ Žízní duše má Boha, Boha živého, a říká: Skoro-liž půjdu, a ukáži se před oblíčejem Božím? ⁴ Slzy mé jsou mi místo chleba dnem i nocí, když mi říkají každého dne: Kdež jest Bůh tvůj?

¹⁹ Neobrátilo se nazpět srdce naše, aniž se uchýlil krok náš od stezky tvé,

² Slyšte to všickni národové, pozorujte všickni obyvatelé zemští.

⁶ I proč se báti mám ve dnech zlých, aby nepravost těch, kteříž mi na paty šlapají, mne obklíčiti měla? ⁷ Kteříž doufají v svá zboží, a množstvím bohatství svého se chlubí. ⁸ Žádný bratra svého nijakž vykoupiti nemůže, ani Bohu za něj dáti mzdy vyplacení, ⁹ (Neboť by velmi drahé musilo býti vyplacení duše jejich, protož nedovedeť toho na věky), ¹⁰ Aby živ byl věčně, a neviděl porušení.

¹⁴ Taková snažnost jejich jest bláznovstvím při nich, však potomci jejich ústy svými to schvalují. Sélah.

¹⁴ Taková snažnost jejich jest bláznovstvím při nich, však potomci jejich ústy svými to schvalují. Sélah. ¹⁵ Jako hovada v pekle skladeni budou, smrt je žráti bude, ale upřímí panovati budou nad nimi v jitře; způsob pak oněchno aby zvetšel, z příbytku svého octnou se v hrobě. ¹⁶ Ale Bůh vykoupí duši mou z moci pekla, když mne přijme. Sélah. ¹⁷ Neboj se, když by někdo zbohatl, a když by se rozmnožila sláva domu jeho. ¹⁸ Při smrti zajisté ničeho nevezme, aniž sstoupí za ním sláva jeho. ¹⁹ Ačťkoli duši své, pokudž jest živ, lahodí; k tomu chválí jej i jiní, když sobě čistě povoluje: ²⁰ A však musí se odebrati za věkem otců svých, a na věky světla neuzří. [ (Psalms 49:21) Summou: Člověk jsa ve cti, neusrozumí-li sobě, bývá učiněn podobný hovadům, kteráž hynou. ]

⁵ Srdce mé bolestí ve mně, a strachové smrti připadli na mne. ⁶ Bázeň a strach přišel na mne, a hrůza přikvačila mne. ⁷ I řekl jsem: Ó bych měl křídla jako holubice, zaletěl bych a poodpočinul. ⁸ Aj, daleko bych se vzdálil, a přebýval bych na poušti. Sélah.

⁸ Nechť se rozplynou jako voda, a zmizejí; ať jsou jako ten, kterýž napíná luk, jehož však střely se lámí,

⁶ Na tebe jsem zpolehl hned od života, z břicha matky mé ty jsi mne vyvedl, v tobě jest chvála má vždycky.

⁵ Hospodine Bože zástupů, dokudž se přísně stavěti budeš k modlitbám lidu svého?

⁸ Dolehla na mne prchlivost tvá, a vším vlnobitím svým přikvačil jsi mne. Sélah.

⁴⁸ Rozpomeniž se na mne, jak kratičký jest věk můj. Zdaliž jsi pak nadarmo stvořil všecky syny lidské?

⁹ Každý den utrhají mi nepřátelé moji, a posměvači moji proklínají mnou.

³³ Nebo k hořkosti přivedli ducha jeho, a pronesl ji rty svými.

¹⁰ Kteříž sedí ve tmě a v stínu smrti, sevříni jsouce bídou i železy,

¹⁴ Vyvodí je z temností a stínu smrti, a svazky jejich trhá.

¹³ Ty zajisté v moci máš ledví má, přioděl jsi mne v životě matky mé. ¹⁴ Oslavuji tě, proto že se hrozným a divným skutkům tvým divím, a duše má zná je výborně. ¹⁵ Neníť ukryta žádná kost má před tebou, jakž jsem učiněn v skrytě, a řemeslně složen, v nejhlubších místech země. ¹⁶ Trupel můj viděly oči tvé, v knihu tvou všickni oudové jeho zapsáni jsou, i dnové,v nichž formováni byli, když ještě žádného z nich nebylo.

¹¹ Pro jméno své, Hospodine, obživ mne, pro spravedlnost svou vyveď z úzkosti duši mou.

⁴ Budeš-li jí hledati jako stříbra, a jako pokladů pilně vyhledávati jí:

⁶ Dejte nápoj opojný hynoucímu, a víno těm, kteříž jsou truchlivého ducha,

³ Zplodil-li by kdo sto synů, a byl by živ mnoho let, jakkoli rozmnoženi jsou dnové let jeho, nebyl-li život jeho nasycen dobrými věcmi, a neměl by ani pohřbu, pravím, že šťastnější jest nedochůdče nežli on.

³ Zplodil-li by kdo sto synů, a byl by živ mnoho let, jakkoli rozmnoženi jsou dnové let jeho, nebyl-li život jeho nasycen dobrými věcmi, a neměl by ani pohřbu, pravím, že šťastnější jest nedochůdče nežli on. ⁴ Nebo ono v zmaření přicházeje, do temností odchází, a jméno jeho temnostmi přikryto bývá. ⁵ Nýbrž ani slunce nevídá, aniž čeho poznává, a tak odpočinutí má lepší nežli onen.

⁸ Není člověka, kterýž by moci měl nad životem, aby zadržel duši, aniž má moc nade dnem smrti; nemá ani braně v tom boji, aniž vysvobodí bezbožnost bezbožného.

¹⁰ Všecko, což by před se vzala ruka tvá k činění, podlé možnosti své konej; nebo není práce ani důmyslu ani umění ani moudrosti v hrobě, do něhož se béřeš.

¹⁰ Anobrž odejmi hněv od srdce svého, a odvrať zlost od těla svého; nebo dětinství a mladost jest marnost.

⁵ Ano i vysokosti báti se budou, a úrazu na cestě, a kvésti bude mandlový strom, tak že i kobylka těžká bude, a poruší se žádost; nebo béře se člověk do domu věčného, a choditi budou po ulici kvílící;

⁷ A navrátí se prach do země, jakž prvé byl, duch pak navrátí se k Bohu, kterýž jej dal.

⁷ K tomu naplněna jest země jejich stříbrem a zlatem, tak že není konce pokladům jejich; naplněna jest země jejich i koňmi, vozům pak jejich počtu není.

⁸ Běda vám, kteříž připojujete dům k domu, a pole s polem spojujete, tak že místa jiným není, jako byste sami rozsazeni byli k přebývání u prostřed země.

² Nebo lid tento chodě v temnostech, uzří světlo veliké, a bydlícím v zemi stínu smrti světlo zastkví se.

²⁰ Nebudou se v něm osazovati na věky, ani bydliti od pokolení až do pokolení; aniž rozbije tam stanu svého Arab, ani pastýři tam odpočívati budou. ²¹ Ale lítá zvěř tam odpočívati bude, a domové jejich šelmami naplněni budou; bydliti budou tam i sovy, a příšery tam skákati budou. ²² Ozývati se také budou sobě hrozné potvory na palácích jejich, a draci na hradích rozkošných. A blízkoť jest, že přijde čas jeho, a dnové jeho prodlévati nebudou.

³ I staneť se v ten den, v němž tobě odpočinutí dá Hospodin od těžkosti tvé a strachu tvého, a od poroby těžké, v kterouž jsi byl podroben, ⁴ Že uživeš přísloví tohoto o králi Babylonském, a řekneš: Aj, jak přestal násilník! Přestalo dychtění po zlatě.

¹⁰ Všickni tito odpovídajíce, mluví tobě: Což ty také jsi zemdlen jako i my, a nám podobný učiněn? ¹¹ Svrženať jest do pekla pýcha tvá, i zvuk hudebných nástrojů tvých; moli tobě podestláno, a červi tě přikrývají. ¹² Jakž to, že jsi spadl s nebe, ó lucifeře v jitře vycházející? Poražen jsi až na zem, ještos zemdlíval národy. ¹³ Však jsi ty říkával v srdci svém: Vstoupím do nebe, nad hvězdy Boha silného vyvýším stolici svou, a posadím se na hoře shromáždění k straně půlnoční. ¹⁴ Vstoupím nad výsosti oblaku, budu rovný Nejvyššímu. ¹⁵ A ty pak stržen jsi až do pekla, pryč na stranu do jámy. ¹⁶ Ti, kdož tě uzří, za tebou se ohlédati, a tebe spatřovati budou, říkajíce: To-liž jest ten muž, kterýž nepokojil zemi, a pohyboval královstvími,

⁸ Odpočine radost bubnů, přestane hluk veselících se, utichne veselí harfy.

²⁷ Pročež tedy říkáš, Jákobe, a mluvíš, Izraeli: Skrytať jest cesta má před Hospodinem, a pře má před Boha mého nepřichází?

³ Slyšte mne, dome Jákobův, a všickni ostatkové domu Izraelova, kteréž pěstuji hned od života, kteréž nosím hned od narození:

¹ Spravedlivý hyne, a žádný nepřipouští toho k srdci, a muži pobožní odcházejí, a žádný nerozvažuje toho, že před příchodem zlého vychvácen bývá spravedlivý, ² Že dochází pokoje, a odpočívá na ložci svém, kdožkoli chodí v upřímosti své.

¹² A vzdělají od tebe zplození pustiny starodávní; základy od národu do pronárodu vyzdvihneš. I slouti budeš vzdělavatel zbořeniny, a napravovatel stezek k bydlení.

¹¹ Mumleme všickni my jako nedvědi, a jako holubice ustavičně lkáme. Očekáváme na soud, ale není ho, na vysvobození, ale daleké jest od nás.

¹² Nebo takto praví Hospodin: Aj, já obrátím na něj jako řeku pokoj, a jako potok rozvodnilý slávu národů. I budete ssáti, na rukou pěstováni a na klíně rozkošně chováni budete.

⁶ Tak že ani neřekli: Kde jest Hospodin, kterýž nás vyvedl z země Egyptské, kterýž nás vodil po poušti, po zemi pusté a strašlivé, po zemi vyprahlé a stínu smrti, po zemi, skrze niž nechodil žádný, a kdež žádný člověk nebydlil?

²⁸ Kvíliti bude nad tím země, a zasmuší se na hoře nebe, proto že jsem mluvil, co jsem myslil, a nelituji, aniž se odvrátím od toho.

³⁴ Způsobím také, aby přestal v městech Judských a v ulicích Jeruzalémských hlas radosti a hlas veselé, hlas ženicha a hlas nevěsty; nebo pustinou učiněna bude země.

¹⁵ Čekej pokoje, ale nic dobrého, času uzdravení, ale aj, hrůza.

¹⁷ Takto praví Hospodin zástupů: Pilně považte, a svolejte ty, kteréž naříkávají, ať přijdou, a k těm, kteréž jsou vycvičené, pošlete, aby přišly. ¹⁸ Nechť pospíší, a dadí se nad námi v naříkání, aby slzy tekly z očí našich, a víčka naše oplývala vodou.

¹⁶ Dejte Hospodinu Bohu svému čest, dřív než by tmu uvedl, a dříve nežli by se zurážely nohy vaše o hory tmavé. I čekali byste světla, ale obrátil by je v stín smrti, proměnil by je v mrákotu.

¹⁰ Běda mně, matko má, že jsi mne porodila, muže sváru a muže různice vší zemi. Nepůjčoval jsem jim, aniž mi oni půjčovali, a každý mi zlořečí.

¹⁴ Zlořečený ten den, v němžto zplozen jsem, den, v němž porodila mne matka má, ať není požehnaný.

¹⁴ Zlořečený ten den, v němžto zplozen jsem, den, v němž porodila mne matka má, ať není požehnaný. ¹⁵ Zlořečený ten muž, kterýž zvěstoval otci mému, chtěje zvláštně obradovati jej, řka: Narodiloť se dítě pohlaví mužského.

¹⁵ Zlořečený ten muž, kterýž zvěstoval otci mému, chtěje zvláštně obradovati jej, řka: Narodiloť se dítě pohlaví mužského. ¹⁶ A nechť jest ten muž podobný městům, kteráž podvrátil Hospodin, a neželel; nebo slyšel křik v jitře, a provyskování v čas polední. ¹⁷ Ó že mne neusmrtil od života, ješto by mi matka má byla hrobem mým, a život její věčně těhotný.

¹⁷ Ó že mne neusmrtil od života, ješto by mi matka má byla hrobem mým, a život její věčně těhotný. ¹⁸ Proč jsem jen z života vyšel, abych okoušel těžkosti a zámutku, a aby stráveni byli v pohanění dnové moji?

¹⁸ Proč jsem jen z života vyšel, abych okoušel těžkosti a zámutku, a aby stráveni byli v pohanění dnové moji?

⁷ Ohradil mne, abych nevyšel; obtížil ocelivý řetěz můj. ⁸ A jakžkoli volám a křičím, zacpává uši před mou modlitbou. ⁹ Ohradil cesty mé tesaným kamenem, a stezky mé zmátl.

⁴ Narození pak tvé: V den, v němž jsi se narodila, nebyl přiřezán pupek tvůj, a vodou nebylas obmyta, abys ošetřena byla, aniž jsi byla solí posolena, ani plénkami obvinuta. ⁵ Neslitovalo se nad tebou oko, aťby v jednom z těch věcí posloužilo, maje lítost nad tebou, ale bylas povržena na svrchku pole, proto že jsi ošklivá byla v den, v kterémž jsi narodila se.

²⁰ Když učiním, že sstoupíš s sstupujícími do jámy k lidu dávnímu, a posadím tě v nejnižších stranách země, na pustinách starodávních s těmi, jenž sstupují do jámy, aby nebylo bydleno v tobě: prokáži slávu v zemi živých.

¹⁸ Damašští kupci tvoji, pro množství věcí tvých řemeslně udělaných, kupčili ve množství všelijakého zboží, ve víně Chelbonském a vně bělostkvoucí. ¹⁹ Též Dan i Javan chodíce na jarmarky tvé, kupčili, a železo pulerované, kassii i třtinu vonnou tobě směňovali. ²⁰ Dedan kupčíval v tobě v suknech drahých k vozům. ²¹ Arabští i všecka knížata Cedarská kupčívali tobě k ruce v beranech a skopcích i kozlích, tím kupčívali v tobě. ²² Kupci Sabejští i Ragmejští bývali kupci tvoji ve všelijakých nejpřednějších vonných věcech, i ve všelijakém kamení drahém i zlatě, kupčívali na jarmarcích tvých. ²³ Cháran a Kanne i Eden, kupci Sabejští, Assur i Kilmad kupčíval v tobě. ²⁴ Ti bývali kupci tvoji na jarmarcích tvých s nejvýbornějšími věcmi, s štoučkami postavce modrého, a s krumpováním i s klénoty drahých věcí, kteréž se provazy svazují a zavírají do cedru. ²⁵ Lodí mořské předek měly v kupectví tvém. Summou, naplněno jsi i zvelebeno náramně u prostřed moře. ²⁶ Na vodu velikou zavezli tě ti, kteříž tě vesly táhli; vítr východní potříská tě u prostřed moře. ²⁷ Zboží tvá i jarmarkové tvoji, kupectví tvá, plavci tvoji a správcové tvoji, i ti, kteříž opravovali zbořeniny tvé, a směňovali s tebou kupectví, a všickni muži váleční tvoji, kteříž byli v tobě, i všecko shromáždění tvé, kteréž bylo u prostřed tebe, padnou do hlubokosti mořské v den pádu tvého. ²⁸ Od hřmotu křiku správců tvých zbouří se i vlnobití. ²⁹ I vystoupí z lodí svých všickni ti, kteříž táhnou veslem, plavci i všickni správcové lodí mořských na zemi stanou, ³⁰ A hlasem velikým nad tebou naříkati a žalostně křičeti budou, a sypouce prach na hlavy své, v popele se váleti. ³¹ Nadto zdělajíce příčinou tvou lysiny,přepáší se žíněmi, a kvílením hořkým nad tebou s žalostí srdečnou plakati budou. ³² Vydadí se, pravím, nad tebou s hořekováním svým v naříkání, a budou naříkati nad tebou: Které město podobné Týru, zahlazenému u prostřed moře?

³ Nebo blízko jest den, blízko jest, pravím, den Hospodinův, den mrákoty, čas národů bude.

¹² Jakož shledává pastýř stádo své tehdáž, když bývá u prostřed ovec svých rozptýlených: tak shledávati budu stádo své, a vytrhnu je ze všech míst, kamž v den oblaku a mrákoty rozptýleny byly.

⁶ A protož aj, já opletu cestu její trním, a ohradím hradbou, aby stezek svých nalezti nemohla.

¹⁴ Dej jim, Hospodine; co bys dal? Dej jim život neplodný a prsy vyschlé.

² Den temnosti a mračna, den oblaku a mrákoty, jako záře jitřní rozprostřená po horách: Lid mnohý a silný, jemuž rovného nebylo od věků, aniž po něm kdy bude až do let národů i pronárodů.

⁸ Toho, kterýž učinil Kuřátka i Oriona, kterýž proměňuje stín smrti v jitro, a den v temnosti noční, kterýž přivolává vody mořské, a vylévá je na svrchek země, jehož jméno jest Hospodin,

¹⁶ Protož takto praví Panovník Hospodin, Bůh zástupů: Po všech ulicích bude kvílení, a na všecky strany zkřiknou: Ouvech, ouvech, a povolají oráče k pláči a kvílení s těmi, kteříž umějí naříkati.

¹⁸ Běda těm, kteříž žádají dne Hospodinova. K čemuž jest vám ten den Hospodinův, poněvadž jest tmy a ne světla?

¹⁰ A proměním svátky vaše v kvílení, a všecky zpěvy vaše v naříkání, a způsobím to, že bude na každých bedrách žíně, a na každé hlavě lysina, a bude v zemi této kvílení jako nad jednorozeným, a poslední věci její jako den hořkosti.

³ Nyní tedy, ó Hospodine, vezmi, prosím, duši mou ode mne; nebo lépe jest mi umříti nežli živu býti.

⁸ I stalo se, že když vzešlo slunce, nastrojil Bůh vítr východní žhoucí, a bilo slunce na hlavu Jonášovu, tak že umdléval, a žádal sobě, aby umřel, řka: Lépeť mi jest umříti nežli živu býti.

¹⁸ Ani stříbro jejich, ani zlato jejich nebude jich moci vytrhnouti v den rozhněvání Hospodinova; nebo ohněm horlivosti jeho sehlcena bude tato všecka země, proto že konec jistě rychlý učiní všechněm obyvatelům země.

³ Vystavěltě sobě Týrus pevnost, a nashromáždil stříbra jako prachu, a ryzího zlata jako bláta na ulicích.

¹⁶ Lid, kterýž bydlil v temnostech, viděl světlo veliké, a sedícím v krajině a stínu smrti, světlo vzešlo jim.

²⁸ A nebojte se těch, kteříž zabíjejí tělo, ale duše nemohou zabíti; než bojte se raději toho, kterýž může i duši i tělo zatratiti v pekelném ohni.

¹⁷ A říkají: Pískali jsme vám, a neskákali jste; žalostně jsme naříkali, a neplakali jste.

⁴⁵ Od šesté pak hodiny tma se stala po vší té zemi až do hodiny deváté.

³⁸ I přišel do domu knížete školy, a viděl tam hluk, ano plačí a kvílí velmi.

⁷⁹ Aby se ukázal sedícím v temnostech a v stínu smrti, k spravení noh našich na cestu pokoje.

⁴ Pravím pak vám přátelům svým: Nestrachujte se těch, jenž tělo zabíjejí, a potom nemají, co by více učinili.

²² I stalo se, že ten žebrák umřel, a nesen jest od andělů do lůna Abrahamova. Umřel pak i bohatec, a pohřben jest. ²³ Potom v pekle pozdvih očí svých, v mukách jsa, uzřel Abrahama zdaleka, a Lazara v lůnu jeho.

²⁰ A když ani slunce se neukázalo ani hvězdy za mnoho dní, a bouře vždy větší nastávala, již byla všecka naděje o vysvobození našem odjata.

⁸ Nejposléze pak ze všech, jakožto nedochůdčeti, ukázal se i mně.

⁶ Poněvadž spravedlivé jest u Boha, aby zase odplaceno bylo těm, kteříž vás sužují, soužením, ⁷ Vám pak, úzkost trpícím, aby dáno bylo odpočinutí s námi, při zjevení Pána Ježíše s nebe, s anděly moci jeho,

⁹ A protož zůstáváť svátek lidu Božímu.

¹¹ Snažmež se tedy vjíti do toho odpočinutí, aby někdo neupadl v týž příklad nedověry.

²⁷ A jakož uloženo lidem jednou umříti, a potom bude soud,

¹⁸ Nebo nepřistoupili jste k hmotné hoře a k hořícímu ohni, a k vichru, a k mrákotě, a k bouři,

⁸ Ten zajisté spravedlivý, bydliv mezi nimi, den ode dne hleděním i slyšením spravedlivou duši nešlechetnými jejich skutky trápil.

⁶ A v těch dnech hledati budou lidé smrti, ale nenaleznou jí, a žádati budou zemříti, ale smrt uteče od nich.

¹³ I slyšel jsem hlas s nebe, řkoucí ke mně: Piš: Blahoslavení jsou od této chvíle mrtví, kteříž v Pánu umírají. Duch zajisté dí jim, aby odpočinuli od prací svých, nebo skutkové jejich následují jich.

¹⁰ Tedy pátý anděl vylil koflík svůj na stolici té šelmy, i učiněno jest království její tmavé, i kousali lidé jazyky své pro bolest.

²² A hlas na harfy hrajících, a zpěváků, a pišťců, a trubačů nebude více v tobě slyšán, a žádný řemeslník žádného řemesla nebude v tobě více nalezen, a zvuk žernovu nebude v tobě více slyšán. ²³ Ani světlo svíce nebude v tobě více svítiti, a hlas ženicha ani nevěsty nebude v tobě více slyšán, ješto kupci tvoji bývala knížata zemská, a tráveními tvými v blud uvedeni byli všickni národové.