Job 29

BKR^{(i) 1} Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl: ² Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával, ³ Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech, ⁴ Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém, ⁵ Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé, ⁶ Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje, ⁷ Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou. ⁸ Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli. ⁹ Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá. ¹⁰ Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich. ¹¹ Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi, ¹² Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka. ¹³ Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval. ¹⁴ V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj. ¹⁵ Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému. ¹⁶ Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se. ¹⁷ A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež. ¹⁸ A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny. ¹⁹ Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých. ²⁰ Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se. ²¹ Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé. ²² Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má. ²³ Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému. ²⁴ Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali. ²⁵ Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.